Krávoviny

Prvni sobotni setkani sirotku v nasem projektu

Přišel mi balík. Za jeho vyzvednutí po mě chtějí 1400 Kč. To není úplně fér, zvlášt když doma za jeho poslání už zaplatili 1000 Kč. Na místní poště to nebyli schopni vysvětlit (hlavně poplatek 1000 Kč v kategorii „jiné poplatky“), většinu si prý účtují celníci. Ti navíc mají právo všechny balíky z ciziny otevřít a prohledat. Bude v něm všechno, až ho otevřu já? Těžko říct. Každopadně vyrazím do většího města – Kisumu – navštívit celníky. To nám celkem sedí do plánu, protože v Kisumu musíme koupit kolo pro dopravu mléka v našem kravím projeku.

Pan Joel

Fotka naprosto mimo tema, ale je fakt fobra

Tím se vracím ke krávám a o to tu hlavně jde (hned po sirotcích). Kompliakce a problémy přicházejí a zase odcházejí. Moje i Jacobova hlava je plná krav, ale hlavně koupě krav se nezadržitelně blíží – podle plánu by měly být doma ve středu. Plány se nám tu ale mění až moc často.

Jedna z obhlednutych krav (vlevo) i s panimamou

Původním plánem bylo koupit superkrávu z velké farmy, kterou vede známý zástupce ředitele v mojí škole. Pak se ale ukázalo, že jsme s farmou měli komunikovat dříve a lépe – další krávy totiž farma bude prodávat až v lednu. Přešli jsme k plánu B – náš známý, veterinář Dan, nás vzal ke třem rodinám, které zrovna chtějí krávu prodat. Objednali jsme dva motorkáře, kteří nás povozili po místních rozbahněných cestách. Jeden motorkář vezl Dana, druhý mě a Jacoba. V pěti jsme měli celkem dvě helmy – z toho jedna na hlavě prvního motorkáře a druhá připásaná k motorce druhého (Jacob si ji chtěl půjčit, ale neprošlo mu to). I tak to ale byl celkem slušný poměr, normálně připadá jedna přilba tak na 20 motorkářů.

Prace na venkovnim kravim vybehu, kde se kravy budou moc opalovat

Shlédli jsme tři krávy, které se tvářily celkem slušně, stály každá okolo 8000 Kč. Problém byl, že jsme nedostali žádné záznamy o jejich původu, historii a produkci, takže jsme mohli spoléhat jen na ústní informace od farmářů a od Dana. Žádná z krav také právě nedojila, nejbližší byla těhotná pět měsíců, takže by začla dojit až za čtyři měsíce (pomalu se stávám kravím odborníkem, až se vrátím, nechám se asi zaměstnat v kravíně). My ale potřebujeme krávu dojivku hned, aby byl projekt soběstačný. Za motorky jsem zaplatil 600 Kč, což mě moc nepotěšilo. Ale hlavní setkání dne teprve mělo přijít.

Pan Okwako, sef oblasti (neco jako starosta)

V posledních dnech jsme byli v kontaktu se „šéfem oblasti“, který bydlí jen 10 minut od nás a je jakýmsi starostou pro 10 000 lidí v okolních vesnicích. Šéf nás seznámil s farmářem v Luandě, který se věnuje krávám 28 let, je pastorem ve velkém kostele v Kisumu, také je předsedou Keňské zemědělské spolešnosti a vychoval a zaměstnal sirotka z ulice – no prostě pašák, kterému těžko nevěřit. Projevil velké nadšení pro to, co děláme, a rozhodl se pomoci. Pamatujete, jak jsem psal příběh o muži, který byl profesorem na univerzitě, ale přestal s tím a rozhodl se radši věnovat krávám? Tak to je on, pan Joel. Po zjištění našich možností a požadavků jsme se dohodli, že se pro nás pokusí sehnat dvě superkrávy. Udělal pár telefonátů a domluvili jsme se na brzkém druhém setkání.

Snad podobny osud neceka nase superkravy

 Mezitím jsme s Jacobem přemýšleli, bavili se s dalšími lidmi, vyslechli kritiku jiných zainteresovaných skupin a v zásadě jsme se cítili dost překravení. Druhé sektání s panem Joelem ale rozhodlo. Sehnal nám dvě superkrávy od známého farmáře. Jedna právě dává mléko (a bude dávat až do února) a druhá v únoru porodí a začne dojit. Skupina tak bude mít zajištěný neustálý příjem aspoň z jedné krávy a navíc v květnu už nebude mít krávy dvě, ale čtyři (víc krav víc ví, teda = víc peněz). Za jednu krávu zaplatíme 70 000 šilinků (14 000 Kč) a za dopravu ze vzdálenosti 50 km po vyjednávání pana Joela pouhých 5000 (1000 Kč). Mezitím dokončujeme drobnosti okolo přístřešku, třeba okapy a kanál na srajdy – ty se pak využijí na hnojení. Do středy musíme mít kýbl na dojení, kolo a nádobu na přepravu mléka, dostatek trávy a doplňků stravy a pár dalších kravinek.

Pristresek zvenku....

Ale hlavně – program pro sirotky se rozběhl. Děti i opatrovníci byli pozváni, Jacob nakoupil jídlo, další dobrovolníci sehnali dřevo, učitelka se připravila a kuchařky vařily radši už od pátečního večera. V sobotu přišlo na program prvních 32 dětí – zpívali, učili se a hlavně dostali pořádný oběd – rýži a fazole. „Takhle velký oběd jsme ještě neměli,“ říkali někteří.

...a zevnitr

Jetronuv proslov na velkem setkani s nasi sirotci skupinou

Program dětí jsem ale nemohl sledovat, protože zároveň probíhalo velké setkání opatrovníků a členů skupiny (30 lidí). Na setkání přišli čtyři kamarádi ze skupiny KIPEPEO, kteří takto cestují po komunitách, školí je, dodávají energii a nápady – říkají tomu capacity building. Přímé otázky ukázali, že mnoho členů nechodí na schůzky a neví, co se děje. Přišlo se na spoustu nedostatků, ale i na způsoby, jak je napravit. Po tříhodinové masáži informacemi se zdálo, že všichni jsou připraveni na nový začátek sirotčího projektu. Přišel také šéf oblasti, který skupinu ujistil, že na projekt bude dohlížet a bude vyžadovat veškerou dokumentaci a transparentnost.

Jedna off topic otázka od Jacoba k zamyšlení na závěr: Žijeme, abychom jedli, nebo jíme, abychom žili?