Smrt po africku

Madam Joyce

Věci samozřejmě nešly podle plánu. Měl jsem si na to v Keni už zvyknout, ale tentokrát je to pro nás fakt psycho. „Proto nerad cokoliv podnikám s Afričany. Člověk se po domluvě připraví na akci a ono se pak nic nestane,“ říká Jacob a mezitím mu hnije tráva, kterou pro krávy nasekal. Čekáme na krávy, stále nejsou doma. Víme, že dorazí dřív než Godot - to je ošetřeno - jen prostě nevíme kdy. Kraví novinky snad přinesu příště. Během čekání jsem ale zažil keňský pohřeb, při kterém je všechno úplně jinak než u nás.

Truchleni (sedici je maminka Joyce)

Madam Joyce byla učitelkou v Essumbě. Ona mi hodně pomohla dostat se do místního školního života a ukázala mi, jak učit 90 dětí najednou. Byla přísná a svým hlasem dokázala zklidnit dvě třídy zároveň – tu svoji i tu ve vedlejší učebně, kde zrovna nebyl učitel. 16. listopadu porodila své druhé dítě – Gabriela. Byla v pořádku, se všemi komunikovala, ale další den náhle zemřela. Nevíme proč. Ale stalo se a tak se rozjel kolotoč zařizování věcí okolo pohřbu. Tady to ale není záležitost jen blízké rodiny, je to věc přímo masová.

Cesta po meste

„Podle zvyku by měli kolegové učitele zaplatit rakev a pohřební oděv,“ vysvětluje mi ředitel před schůzkou všech učitelů.Ve škole, kde nejsou peníze ani na platy učitelů, to bude oříšek. Dohodli se, že každý učitel přispěje 1000 šilinků (200 Kč) nebo prostě tolik, kolik může. Tisíc je tu hodně pro každého, ale pro některé učitele je to nezaplatitelná částka (část učitelů je slušně placena státem, ale část je placena z příspěvků rodičů, jejichž výběr dost pokulhává, a tak někdy nedostanou ani těch slíbených 1000 šilinků za měsíc).  Děti jsou poslány domů, aby přinesly příspěvky od rodičů a členů školní komise. Celkově se na škole vybralo 16 000 šilinků (3200 Kč), což ale zdaleka nebylo dost.

Rozlouceni u domu madam Joyce - fronta k pohledu do rakve

Ředitel strávil několik dnů cestováním, vyjednáváním a zařizováním. Uspořádalo se tzv. harambee, místní fundraisnig. Byly rozeslány pozvánky s kolonkami pro dárce a jejich příspěvky a jeden den se sjeli hosté, kteří se rozhodli na pohřeb přispět. Dali dohromady 31 000 šilinků, takže celkově mohla škola dát na pohřeb 47 000 (něco přes 9000 Kč). Manžel Joyce chtěl ale lepší rakev a tak jsme aspoň přispěli. Chtěl také dražší pohřební oděv a tak jsme aspoň přispěli. Zbytek šel na zaplacení benzinu pro autobus, který měl dopravit učitele, vybrané studenty a rodiče, členy komise, hlídače i kuchařku na místo pohřbu. V pátek ráno jsme vyrazili, abych zažil něco, co je naprosto jiné od našich pohřbů.

Cesta skolni posadky na pohreb

Jiné znamená: pohřeba netrvá půl hodiny, ale dva dny. Neúčastní se ho desítky lidí, ale stovky. Tělo zesnulého před pohřbem putuje po několika důležitých místech jeho života. Přitom je všude tělo vystaveno k nahlédnutí, každý chce ještě jednou spatřit tvář, kterou znali. Netruchlí se potichu, ale nahlas, dlouho a opakovaně. 

Kravi pruvod - tradicni privitani mrtveho v zemi kmene Luo

V pátek ráno tedy zatím převážně jen učitelé vyráží do Kisumu, připojit se k rodině a vyzvednout tělo z márnice. První pohlédnutí na tvář madam Joyce. Z márnice tělo putuje pohřebním vozem do kostela, který zde s manželem navštěvovali. Po městě nás jede čtrnáct na korbě pickupu. Ptám se, zda je legální takhle jezdit. Ale byla to dost zvláštní otázka v zemi, kde se helmy nenosí, bezpečnostní pásy nepoužívají a v matatu (místních dodávkách hromadné dopravy) jezdí dvojnásobný počet lidí než je počet sedadel. Odpovídá mi šéf oblasti (starosta), který cestuje s námi: „Ne, je to velice nelegální,“ a nadskakuje, když přejíždíme přes retardér.

Nasi studenti v prubehu noci

Po hodince zpěvu a kázání v kostele přejíždíme do manželova domu, který si pronajímá v Kisumu (Joyce zatím žila s dcerou někde jinde, v blízkosti naší školy, kam byla zařazena). Po hodince zpěvu a truchlení tělo putuje 40 km do naší školy, kde se sešel zástup studentů a jejich rodičů. Poslední zastávkou je dům Joyce, ve kterém žila, opět se sešly davy sousedů a lidí z okolí, každý chtěl Joyce naposledy spatřit a rozloučit se s ní. Na všech místech lidé truchlí, někteří z nich velice nahlas, brečí a řvou na celé kolo několik minut. Jedna paní se u toho válí po zemi a nikomu se nedaří ji zvednout. Stejní lidé usilovně truchlí a zase se uklidňují na všech místech, kam tělo putuje. „Ano, je to umělé, ale taková je tradice. Zesnulý musí být řádně oplakán,“ vysvětluje mi jedna z mnoha Joyciných sestřenic.

Rakev s madam Joyce byla vystavena i pres noc

Poté jedeme dvě hodiny do manželova původního domu, kde bude probíhat pohřeb. Lidé zde totiž pohřbívají zesnulé na svých pozemcích – běžně na zahradách spatříte dva i více hrobů, lidé na nich sedí, pokládají na ně věci, okolo se pasou krávy – prostě hroby jsou tu normální částí jejich každodenního života. Pozemek to byl obrovský, s několika domy. Synové zde totiž prvně postaví domy na pozemku svých rodičů a teprve později se mohou odstěhovat v tom pořadí, v jakém se narodili. Jeden ze synů je člen parlamentu – má největší dům, kompletně v západním stylu. Oblast je to sušší než v Essumbě, místo hlíny písek, rostou tu kaktusy i aloe vera. Je to země kmene Luo, zatímco Essumba je oblastí kmene Luhya. V Keni žijí desítky kmenů a každý z nich má svoje tradice, území i jazyk (tím mluví doma, ve škole se pak uči nárnodní jazyky angličtinu a svahilštinu). Rivalitia mezi kmeny se tu promítá do každodenního života i do politiky.

Syn Gabriel - ujala se ho mladsi sestra Joyce, ktera ho i koji

Na místě už stojí obrovské stany, pod kterými jsou nachystány židle, připravuje se zvuková souprava. Tělo Joyce je vystaveno venku, lidé k němu chodí a truchlí potichu či nahlas. Hudba se střída se zpěvem, tanci, proslovy, modlením a kázáním. Takto program pokračuje hodiny až do noci, každý se účastní, čeho chce. Někdo jde spát dřív, někdo později, rodina spí v domech, ostatní hosté pod stany na židlích či na zemi. Já jdu spát po druhé, na nabídnuté křešlo v domě jsem se nevešel, tak jsem se složil na trávu s ostatními. Přes den bylo pěkné vedro, ale noc byla studená. Někteří naši studenti byli jen v kraťasech, ale z vesnice jsou zvyklí na ledasco.

Zeme Luo - sucho a jezero Viktoria v pozadi

V sobotu přišel čas proslovů. Přijelo ještě více lidí – dva plné autobusy a desítky lidí v autech, další na motorkách. Celkově odhadem 300 lidí. Všichni  museli být živeni, dostali jsme svačinu, včeři, snídani a oběd. Podávala se keňská klasika – čaj, mandazi, ugali, chapati, rýže, zelí a hlavně maso. Při takovýchto událostech většinou padne několik krav a spousta kuřat (kuřata tu chová každý doma, takže jsou kompletně bio, ale mají o něco méně masa). S proslovy se začlo v deset a rodina či přátelé Joyce nebo jejího manžela přicházeli jeden po druhém – a mluvili a mluvili. Po probdělé noci je přesně ideální čas na hodiny sezení a poslouchání proslovů, takže část hostů klimbala a usínala. Na Joyce už čekal vykopaný hrob, bohužel samotného pohřbení jsme se nedočkali. Přijel náš autobus a kolem třetí hodiny jsme museli odjet – zrovna měl proslov manžel Joyce. Vím, že po našem odjezdu následoval ještě fundraising – hosté mohli přispět na podporu rodiny – a samotné uložení rakve do hrobu.

Mistni divne jedovate ovoce, ktere se pouziva k priprave alkoholu

Bonus: cestou zpátky řidič najednou zastavil autobus a řekl, že dál nepojede, dokud mu nezaplatíme 2000 šilinků (400 Kč), které mu ještě dlužíme. Opravdu mu měly být zaplaceny ještě 2000, ale nikdo z učitelů takovou hotovost neměl, tak jsem nabídnul svoje. Doufám, že je ještě uvidím.

Kaktus - kvetouci, ci nekvetouci?