Veselé cestování aneb okradeným turistou

NP Pekelna brana

Své krátké cestování po Keni začínám v deštném pralese Kakamega, který navštěvuji ještě před odjezdem z Essumby. Přespávám v ubytovně, kterou spravuje několik mladých lidí z Německa a Keni a která má sloužit jako sirotčinec. Tedy hned jak se v Německu seženou peníze, zatím aspoň hlavní dvojice adoptovala dvě děti jako svoje vlastní. Brzy ráno mě motorkář odváží k pralesu a za chvíli mě už průvodkyně provádí jeho hlubinami. Je to prales se vším všudy – jsou tu obrovské staré stromy, z nichž některé se zabíjejí navzájem, lijány, květiny, divoké  ovoce, které při zmáčknutí exploduje, ptáci, pestrobarevní motýli i hadi a opičky vám poskakují nad hlavami. Okolo pralesa byly vysázeny čajové plantáže, aby nebyl dále ukrajován a aby místní měli nějakou práci.

Kericho je město čaje, v jeho okolí se táhnou nekonečné čajové plantáže, kde pracují tisíce lidí. Ráno se procházím plantážemi, sklizeň se zrovna nekoná, ale potkávám aspoň pár kluků, co přišli zastřihovat keře. Ukazují mi, jak se čaj sklízí, vždy se utrhnou jen dva horní lístky a stonek. Při sběru prý za jedno kilo dostanou sedm šilinků, cože je asi 1,5 Kč. Nevím, kolik čaje se udělá z kila lístků, ale ta cena mi nepřišla úplně fér. V čajovém obchůdku ve měste kupuji čtvrt kila místního čaje za 15 Kč. Kdo asi shrábne většinu sumy, co platíme za čaj doma? No místní to nebudou.

V Kerichu začíná moje smůla, ráno nasedám do prázdného matatu a přes hodinu čekám, než se naplní a my konečně vyrazíme směr Nakuru. Po cestě najednou auto zastaví, motor přestal fungovat, ale po 15 minutách vrtání se uvnitř je problém vyřešen. Přes couchsurfing jsem našel kamaráda, který mě v Nakuru vyzvedl a ubytoval mě u sebe doma. Také sehnal auto s řidičem a vyrazili jsme vzhůru ke kráteru Menengai. Kráter byl parádní, ale fotky vám bohužel neukážu.

Procházka okolo kráteru se protáhla a domů se vracíme až za tmy. Pět minut sedíme v autě před domem a domlouváme plány na zítřejší výlet do národního parku Nakuru. V tom ale někdo otevře jedny dveře, svítí baterkou  dovnitř, říká něco o polici a prý má v ruce i zbraň. V zápětí se otevřou i ostatní dveře a než se nadějeme, šest místních borců naskáče dovnitř, sednou na nás, tlačí nám hlavy dolů, prohledávají nám kapsy a berou, co najdou.

Stale Pekelna brana

Plamenaci u jezera Naivasha

Nevím jak, ale podařilo se mi rychle a tajně pod sedadlo strčit mobil a jednu peněženku, které jsem zrovna držel v ruce. Jeden borec sedá za volant a všechny nás odváží neznámo kam. Přemýšlím nad nejhoršími variantami, které by se mohly stát, ale věci stejně nebyly v mojí režii, takže veškeré přemýšlení bylo zbytečné. Na otázky zezadu „Kde je tvůj batoh,“ jsem nereagoval a doufal jsem, že ho pod mými nohami nenajdou. Auto se naštěstí po pár minutách zastavilo a zloději vyskákali ven. Ten, co seděl na mě, si všiml mého batohu, sebral ho a ještě mi pro jistotu serval hodinky z ruky. Vzmůžu se jen na „Můj pas, prosím,“ a k mému překvpapení mi zlodějíček podává můj pas, který našel v batohu. Moji dva kolegové jsou v pořádku, přišli o mobily a peněženky, já zjišťuji, že krvácím z hlavy, místní přihlížející mi nabízí kapesník.

Klucik z Pekelne brany

Pekelne opice

Vyrážíme na polici, kde nahlašuji ztrátu foťáku, hodinek, sim karty, 200 dolarů, kreditní karty, batohu a pár drobností. Policisty pohled na krev moc nevzrušuje, jen vše zapisují a my vyrážíme domů. Můj hostitel volá svému bratrovi, který za chvíli přichází s oštěpem, mačetou a obuškem a zůstává s námi přes noc, aby nás chránil. Ráno se vracíme na policii, abych dostal ptvrzení o ukradení věcí. Prý můžu očekávat žádost o úplatek, tak to tady na polici chodí, ale nakonec stačí přinést čtyři papíry, z nichž na jeden mi potvvrzení vytisknou a zbytek si nechají. Asi půl dne se cítím fakt děsně, na ulici (stejně jako jinde v Keni) vidím hladové děti v roztrhaném oblečení a mladé kluky bez práce, co čichají lepidlo, ale tentokrát si jich nevšímám a lituji sebe. Naštěstí mi to nevydrží tak dlouho a zbytek času i peněz chci dobře využít a poznat více z Keni. V Nakuru už zůstat nechci, peníze na návštěvu národního parku jsou pryč a bez kreditní karty už další nevyberu. Můj hostitel ale volá kamarádce v městečku Naivasha, která rovněž hostí lidi přes couhsurfing a kde můžu chvíli pobýt. A tak vyrážím do Naivashy.

Privoz v Mombase (most tu jeste nepostavili)

Plamenaci c.2

Na nádraží mě vyzvedává Ruth, jediná motorkářka mezi 3000 motorkáři v okolí. Bydlím ve velkém domě s její uměleckou rodinou a Chenem z Číny, který je tu na dlouhodobější návštěvě. Ruth mi půjčuje batoh i foťák a já ráno vyrážím do národního parku Hell's Gate (Pekelná brána). Je to jediný park v Keni, kde je možné se volně pohybovat a tak si půjčuji kolo a projíždím park na kole. Závodím s antilopami, pozoruji zebry, žirafy i prasata s ocásky jako anténami. Většina se ale lidí bojí, nedá se k nim přiblížit moc blízko, hned utíkají. Pekelná brána nabízí dramatické scenérie, natáčel se tu i jeden z filmů Tomb Raider. Pěšky se procházím spodním kaňonem, který voda vymlela do nejrůznějších tvarů. Průvodce odmítám a když po hodině nevím kudy dál, seshora na mě mávají dva malí klucí a řvou „pojď, pojď,“. A tak jdu, kluci mě zavedou na útes s krásným výhledem a úzkými cestičkami mě odvedou zpátky k mému kolu. Sdílím s nimi aspoň svůj oběd a vyrážím na kole k bráně ven z parku. Od brány jedu stopem a pak pokračuji na motorce jezeru Naivasha, pozorovat velké růžové hejno krásných plameňáků.

Godwin, nas druhy mombasky hostitel, s opickou a detmi od sousedu

Pribytky mistnich na Diani beah

V Naivashe bylo dobře, ale vyrážím na dlouhou cestu, nejprve do Nairobi a pak osm hodin autobusem až na pobřeží, do Mombasy. V Mombase tuk-tukem, přívozem a nakonec matatu k mešitě a tam už mě čeká Brian, můj další host přes couchsurfing. Bydlí kousek od pobřeží, na tzv. Diani beach. Je tu spousta kokosů, manga i ananasů a hlavně je tu vedro ve dne v noci. Člověk se probudí spocený a zůstane tak po celý den kromě doby strávené v moři či ve sprše. Pláže vypadají jako v katalogu nejlepších cestovních kanceláří, bílý písek je jako z ráje. Šťavnaté mango či kokos za čtyři koruny, sklenice čerstvé ovocné šťávy za šest. Kromě mě Brian hostí ještě tři dvacetileté Němky, které přijely do Afriky dobrovolničit dokonce na rok, dost je obdivuju.

Po závěrečné plážové dovolené jsem dorazil do Nairobi, užít si svůj poslední keňský den. V Nairobi je ráno zima, jsem zvědavý, jak přežiju doma. Ale tak s cukrovím se dá zvládnout všechno.