Díky z Keni, sirotčí video a PF 2012

Tento příspěvek je hlavně poděkování pro všechny, kteří náš sirotčí projekt podpořili. Přání do nového roku ale patří všem!

Nejprve stručný děkovný dopis z Keni, v angličtině a v překladu:

13/12/2011

Hi friends from the Czech Republic,

We from Kenya Ebukobelo Support Group are very happy and grateful your help of helping the orphans so that they can eat and go to school. Thank you for buying us two cows.

We are sending Filip with our warm greetings and we hope that he comes back to see us again. Thank you again and again and again. Lots of love from Ebukobelo Support Group.

Happy Christmas and Happy New Year

Chairman: Jacob Rey Otundo

Naskenovaný dopis od Jacoba

13/12/2011

Ahoj přátelé z České republiky!

My z keňského sdružení “Ebukobelo Support Group” jsme velice šťastní a vděční za Vaši pomoc, která umožní sirotkům jíst a chodit do školy. Děkujeme, že jste nám koupili dvě krávy.

Posíláme Filipa s našimi vřelými pozdravy a doufáme, že se za námi znovu vrátí. Hodně lásky od Ebukobelo Support Group.

Veselé Vánoce a Šťastný nový rok

Předseda: Jacob Rey Otundo

Za sebe chci poděkovat za dvě věci:

1. Za projevenou důvěru, které si nesmírně vážím. Ze všech sil jsem bojoval, aby to byla důvěra zasloužená.

2. Za všechny příspěvky, zprávy či povzbuzení. Po každé týdenní návštěvě internetu jsem se cítil šťastný, hrdý na to, že jsem Čech, povzbuzený a plný energie k další práci.

Projekt se povedlo uskutečnit díky obrovské kolektivní síle, kterou jste součástí. Díky!

Přeji vše nejlepší do nového roku a k přání připojuji video o našem projektu. No fotkách uvidíte mnoho dětí, jak se, navzdory všem problémům, smějí a radují se. To dokáží děti po celém světě, v dospělosti se ale tato schopnost často vytrácí. Ať se v roce 2012 dokážete radovat tak jako oni.

Česká verze videa (nejlépe klikněte na tlačítkou YouTube, tam budete moci přehrát ve větší velikosti):

Anglická verze:

Veselé cestování aneb okradeným turistou

NP Pekelna brana

Své krátké cestování po Keni začínám v deštném pralese Kakamega, který navštěvuji ještě před odjezdem z Essumby. Přespávám v ubytovně, kterou spravuje několik mladých lidí z Německa a Keni a která má sloužit jako sirotčinec. Tedy hned jak se v Německu seženou peníze, zatím aspoň hlavní dvojice adoptovala dvě děti jako svoje vlastní. Brzy ráno mě motorkář odváží k pralesu a za chvíli mě už průvodkyně provádí jeho hlubinami. Je to prales se vším všudy – jsou tu obrovské staré stromy, z nichž některé se zabíjejí navzájem, lijány, květiny, divoké  ovoce, které při zmáčknutí exploduje, ptáci, pestrobarevní motýli i hadi a opičky vám poskakují nad hlavami. Okolo pralesa byly vysázeny čajové plantáže, aby nebyl dále ukrajován a aby místní měli nějakou práci.

Kericho je město čaje, v jeho okolí se táhnou nekonečné čajové plantáže, kde pracují tisíce lidí. Ráno se procházím plantážemi, sklizeň se zrovna nekoná, ale potkávám aspoň pár kluků, co přišli zastřihovat keře. Ukazují mi, jak se čaj sklízí, vždy se utrhnou jen dva horní lístky a stonek. Při sběru prý za jedno kilo dostanou sedm šilinků, cože je asi 1,5 Kč. Nevím, kolik čaje se udělá z kila lístků, ale ta cena mi nepřišla úplně fér. V čajovém obchůdku ve měste kupuji čtvrt kila místního čaje za 15 Kč. Kdo asi shrábne většinu sumy, co platíme za čaj doma? No místní to nebudou.

V Kerichu začíná moje smůla, ráno nasedám do prázdného matatu a přes hodinu čekám, než se naplní a my konečně vyrazíme směr Nakuru. Po cestě najednou auto zastaví, motor přestal fungovat, ale po 15 minutách vrtání se uvnitř je problém vyřešen. Přes couchsurfing jsem našel kamaráda, který mě v Nakuru vyzvedl a ubytoval mě u sebe doma. Také sehnal auto s řidičem a vyrazili jsme vzhůru ke kráteru Menengai. Kráter byl parádní, ale fotky vám bohužel neukážu.

Procházka okolo kráteru se protáhla a domů se vracíme až za tmy. Pět minut sedíme v autě před domem a domlouváme plány na zítřejší výlet do národního parku Nakuru. V tom ale někdo otevře jedny dveře, svítí baterkou  dovnitř, říká něco o polici a prý má v ruce i zbraň. V zápětí se otevřou i ostatní dveře a než se nadějeme, šest místních borců naskáče dovnitř, sednou na nás, tlačí nám hlavy dolů, prohledávají nám kapsy a berou, co najdou.

Stale Pekelna brana

Plamenaci u jezera Naivasha

Nevím jak, ale podařilo se mi rychle a tajně pod sedadlo strčit mobil a jednu peněženku, které jsem zrovna držel v ruce. Jeden borec sedá za volant a všechny nás odváží neznámo kam. Přemýšlím nad nejhoršími variantami, které by se mohly stát, ale věci stejně nebyly v mojí režii, takže veškeré přemýšlení bylo zbytečné. Na otázky zezadu „Kde je tvůj batoh,“ jsem nereagoval a doufal jsem, že ho pod mými nohami nenajdou. Auto se naštěstí po pár minutách zastavilo a zloději vyskákali ven. Ten, co seděl na mě, si všiml mého batohu, sebral ho a ještě mi pro jistotu serval hodinky z ruky. Vzmůžu se jen na „Můj pas, prosím,“ a k mému překvpapení mi zlodějíček podává můj pas, který našel v batohu. Moji dva kolegové jsou v pořádku, přišli o mobily a peněženky, já zjišťuji, že krvácím z hlavy, místní přihlížející mi nabízí kapesník.

Klucik z Pekelne brany

Pekelne opice

Vyrážíme na polici, kde nahlašuji ztrátu foťáku, hodinek, sim karty, 200 dolarů, kreditní karty, batohu a pár drobností. Policisty pohled na krev moc nevzrušuje, jen vše zapisují a my vyrážíme domů. Můj hostitel volá svému bratrovi, který za chvíli přichází s oštěpem, mačetou a obuškem a zůstává s námi přes noc, aby nás chránil. Ráno se vracíme na policii, abych dostal ptvrzení o ukradení věcí. Prý můžu očekávat žádost o úplatek, tak to tady na polici chodí, ale nakonec stačí přinést čtyři papíry, z nichž na jeden mi potvvrzení vytisknou a zbytek si nechají. Asi půl dne se cítím fakt děsně, na ulici (stejně jako jinde v Keni) vidím hladové děti v roztrhaném oblečení a mladé kluky bez práce, co čichají lepidlo, ale tentokrát si jich nevšímám a lituji sebe. Naštěstí mi to nevydrží tak dlouho a zbytek času i peněz chci dobře využít a poznat více z Keni. V Nakuru už zůstat nechci, peníze na návštěvu národního parku jsou pryč a bez kreditní karty už další nevyberu. Můj hostitel ale volá kamarádce v městečku Naivasha, která rovněž hostí lidi přes couhsurfing a kde můžu chvíli pobýt. A tak vyrážím do Naivashy.

Privoz v Mombase (most tu jeste nepostavili)

Plamenaci c.2

Na nádraží mě vyzvedává Ruth, jediná motorkářka mezi 3000 motorkáři v okolí. Bydlím ve velkém domě s její uměleckou rodinou a Chenem z Číny, který je tu na dlouhodobější návštěvě. Ruth mi půjčuje batoh i foťák a já ráno vyrážím do národního parku Hell's Gate (Pekelná brána). Je to jediný park v Keni, kde je možné se volně pohybovat a tak si půjčuji kolo a projíždím park na kole. Závodím s antilopami, pozoruji zebry, žirafy i prasata s ocásky jako anténami. Většina se ale lidí bojí, nedá se k nim přiblížit moc blízko, hned utíkají. Pekelná brána nabízí dramatické scenérie, natáčel se tu i jeden z filmů Tomb Raider. Pěšky se procházím spodním kaňonem, který voda vymlela do nejrůznějších tvarů. Průvodce odmítám a když po hodině nevím kudy dál, seshora na mě mávají dva malí klucí a řvou „pojď, pojď,“. A tak jdu, kluci mě zavedou na útes s krásným výhledem a úzkými cestičkami mě odvedou zpátky k mému kolu. Sdílím s nimi aspoň svůj oběd a vyrážím na kole k bráně ven z parku. Od brány jedu stopem a pak pokračuji na motorce jezeru Naivasha, pozorovat velké růžové hejno krásných plameňáků.

Godwin, nas druhy mombasky hostitel, s opickou a detmi od sousedu

Pribytky mistnich na Diani beah

V Naivashe bylo dobře, ale vyrážím na dlouhou cestu, nejprve do Nairobi a pak osm hodin autobusem až na pobřeží, do Mombasy. V Mombase tuk-tukem, přívozem a nakonec matatu k mešitě a tam už mě čeká Brian, můj další host přes couchsurfing. Bydlí kousek od pobřeží, na tzv. Diani beach. Je tu spousta kokosů, manga i ananasů a hlavně je tu vedro ve dne v noci. Člověk se probudí spocený a zůstane tak po celý den kromě doby strávené v moři či ve sprše. Pláže vypadají jako v katalogu nejlepších cestovních kanceláří, bílý písek je jako z ráje. Šťavnaté mango či kokos za čtyři koruny, sklenice čerstvé ovocné šťávy za šest. Kromě mě Brian hostí ještě tři dvacetileté Němky, které přijely do Afriky dobrovolničit dokonce na rok, dost je obdivuju.

Po závěrečné plážové dovolené jsem dorazil do Nairobi, užít si svůj poslední keňský den. V Nairobi je ráno zima, jsem zvědavý, jak přežiju doma. Ale tak s cukrovím se dá zvládnout všechno.

Krávy jsou doma

Holky jsou od pátku doma. Už se spokojeně cpou trávou a dávají nám mléko.

Svata si pochutnava a mleko dava

Svaťa, černobílá, podruhé těhotná, v pátém měsíci, dojí se třikrát denně, při dojení je hodná jako miminko.

Sophie

Sophie [sofi], hnědobílá, podruhé těhotná, porodí na začátku února, trošku agresivní, slintá, žere jako kráva.

Jacob v akci se Svatou

Holky měly dorazit už dávno, hned po odeslání peněz. Pan Joel byl prostředník a krávy měl dopravit doktor, jejich majitel. Jenže doktorova manželka prý odmítla krávy vydat, dokud neuvidí aspoň nějakou zálohu. Dny nejistoty a čekání, kdy peníze dorazí. Hororové zprávy, že to může trvat až dva týdny. V úterý pan Joel potvrdil, že peníze dorazily a že je předal doktorovi. Večer nečekaně příjíždí pan Joel, podívat se na náš přístřešek. „Tohle je moc malé, musíte ho rozšířit. Krávy přiveze doktor ráno v deset, v malém přístřešku zatím budou trpět, ale přežijí,“ říká pan Joel. Ve středu brzy ráno rozjíždíme práce, přichází stavitel, Jacob shání po vesnici dřevo, lidi a štěrk, já vyrážím do Luandy pro plechy a písek.

Pisek uz je doma, kamarad Andrew vyklada

Sousedi pracuji na rozsireni pristresku, pomaha i Enok

Během prací očekáváme krávy, ale ony celý den nepřicházejí. Nezvedání telefonů, dotáváme jen jednu SMSku od doktora, že mají problémy s pickupem a krávy přivezou zítra. Ve čtvrtek v poledne volá doktor: „Jsme na cestě, budeme u vás zhruba ve dvě.“ Čekáme celý den, ale krávy stále nepřicházejí. Naštvaní jsou všichni, včetně šéfa oblasti, který nám celou dobu pomáhal. „Tohle už je moc, ráno vyrazíme na doktorovu farmu zjistit, co se děje,“ říká rozhodně šéf. V pátek ráno čekáme ve městě na šéfa a v tom přichází SMSka od doktora: „Jsme u sirotčince.“ Sedáme na motorku a rychle jedeme domů, ale doktor tu není. Se zbytky nadějí nakoukneme do přístřšku a...jsou tam. Krávy jsou doma!

Ty holky fakt dost zerou, kazda min 50kg travy denne

Stres tím skoro končí, ale práce začíná. Brzo ráno vstát, ohřát vodu, nachystat dobroty pro krávy k dojení, omýt cecíky, namastit cecíky a už to jede. Dojení je makačka. Mléka je zatím málo, holky jsou vystresované po cestě, při každém dojení ale dávají víc a víc. Přelít mléko do konve, připevnit na kolo a Jacob už vyrází prodat, co nadojil. Krávy přes noc sežraly všechnu trávu, takže soused mezitím přináší další a rozsekává ji na kousky. Mercy a Brenda přináší od řeky vodu. Rozšíření přístřešku zatím schne, ještě na něm zbývá dost práce. V neděli ráno je Sophie nějaká agresivní, naskakuje na Svaťu, tak je musíme oddělit a uvidíme, co dál.

Sirotci pri sobotnim programu, dopoledni vyuka

Hry s novym micem od pratel z CR

Cerny Petr. Trochu zvlastni hra v Africe, ale mela uspech. Krtecek je zaruka uspechu.

V sobotu jsem byl navštívit program pro sirotky a také naposledy promluvit s dobrovolníky ze skupiny Ebukobelo. Fotky to vypovi lepe nez slova.

Ryze na obed se uz vari

S ceskymi fixami a pastelkami si ted budou moc malovat kazdou sobotu

Opet Cerny Krtecek

Tento týden jsem chtěl cestovat po západní Keni, ale z plánů díky každodenní naději a zklamání sešlo. V neděli se rozloučím ve škole, v pondělí aspoň na jeden den vyrazím do pralesa Kakamega a v úterý odjíždím. Domu priletim 22., ted budu mit aspon par dni podivat se po zbytku Keni. Hlavní ale je, že krávy jsou doma :)

Deti hromadne ctou Krtecka v anglictine, pancitelka dohlizi

Po tom vsem jsem o neco chytrejsi, priste budu vedet lepe. Za vsechno vlastne muze limit, ktery mam na vyber z bankomatu. Bez nej bych jen vybral penize, zaplatil a prevzal kravy. Nemam te rad, limite! 

To jsou ony - deti ze skupiny Ebukobelo. Sbad se jejich rady brzy rozsiri

Dochazka - poradek a transparentnost musi byt

Ryze a fazole - muj kensky favorit

Misku si kazdy prinasi vlastni

Vdovy, vdovci ci opatrovnici - clenove skupiny Ebukobelo

Hakuna matata!

Hou hou, kravy jdou

Dny nekonecneho cekani, nesplnenych slibu a katastrofickych scenaru jsou u konce. Teklo toho hodne - pot, slzy i alkohol. Obcas jsem mel chut, aby tekla i krev. Ale dnes, v patek 9.12., jsou kravy doma. Superkravy jsou doma!

Krome toho jsme po navsteve pana Joela museli rozsirit pristresek a udelat z nej superpristresek, aby se v nem superkravy citily pohodlne. Naklady tak rostou nad plan, ale musi to byt. Podrbonosti priste, dnes zatim prvni fotky.

Superkrava c.1 se superteletem c.1 uvnitr

Superkrava c.2 se superteletem c. 2 uvnitr

Prace na rozsireni pristresku - konstrukce strechy

Diky vsem, co projekt podporili. Toto vsechno se deje diky vam!

Smrt po africku

Madam Joyce

Věci samozřejmě nešly podle plánu. Měl jsem si na to v Keni už zvyknout, ale tentokrát je to pro nás fakt psycho. „Proto nerad cokoliv podnikám s Afričany. Člověk se po domluvě připraví na akci a ono se pak nic nestane,“ říká Jacob a mezitím mu hnije tráva, kterou pro krávy nasekal. Čekáme na krávy, stále nejsou doma. Víme, že dorazí dřív než Godot - to je ošetřeno - jen prostě nevíme kdy. Kraví novinky snad přinesu příště. Během čekání jsem ale zažil keňský pohřeb, při kterém je všechno úplně jinak než u nás.

Truchleni (sedici je maminka Joyce)

Madam Joyce byla učitelkou v Essumbě. Ona mi hodně pomohla dostat se do místního školního života a ukázala mi, jak učit 90 dětí najednou. Byla přísná a svým hlasem dokázala zklidnit dvě třídy zároveň – tu svoji i tu ve vedlejší učebně, kde zrovna nebyl učitel. 16. listopadu porodila své druhé dítě – Gabriela. Byla v pořádku, se všemi komunikovala, ale další den náhle zemřela. Nevíme proč. Ale stalo se a tak se rozjel kolotoč zařizování věcí okolo pohřbu. Tady to ale není záležitost jen blízké rodiny, je to věc přímo masová.

Cesta po meste

„Podle zvyku by měli kolegové učitele zaplatit rakev a pohřební oděv,“ vysvětluje mi ředitel před schůzkou všech učitelů.Ve škole, kde nejsou peníze ani na platy učitelů, to bude oříšek. Dohodli se, že každý učitel přispěje 1000 šilinků (200 Kč) nebo prostě tolik, kolik může. Tisíc je tu hodně pro každého, ale pro některé učitele je to nezaplatitelná částka (část učitelů je slušně placena státem, ale část je placena z příspěvků rodičů, jejichž výběr dost pokulhává, a tak někdy nedostanou ani těch slíbených 1000 šilinků za měsíc).  Děti jsou poslány domů, aby přinesly příspěvky od rodičů a členů školní komise. Celkově se na škole vybralo 16 000 šilinků (3200 Kč), což ale zdaleka nebylo dost.

Rozlouceni u domu madam Joyce - fronta k pohledu do rakve

Ředitel strávil několik dnů cestováním, vyjednáváním a zařizováním. Uspořádalo se tzv. harambee, místní fundraisnig. Byly rozeslány pozvánky s kolonkami pro dárce a jejich příspěvky a jeden den se sjeli hosté, kteří se rozhodli na pohřeb přispět. Dali dohromady 31 000 šilinků, takže celkově mohla škola dát na pohřeb 47 000 (něco přes 9000 Kč). Manžel Joyce chtěl ale lepší rakev a tak jsme aspoň přispěli. Chtěl také dražší pohřební oděv a tak jsme aspoň přispěli. Zbytek šel na zaplacení benzinu pro autobus, který měl dopravit učitele, vybrané studenty a rodiče, členy komise, hlídače i kuchařku na místo pohřbu. V pátek ráno jsme vyrazili, abych zažil něco, co je naprosto jiné od našich pohřbů.

Cesta skolni posadky na pohreb

Jiné znamená: pohřeba netrvá půl hodiny, ale dva dny. Neúčastní se ho desítky lidí, ale stovky. Tělo zesnulého před pohřbem putuje po několika důležitých místech jeho života. Přitom je všude tělo vystaveno k nahlédnutí, každý chce ještě jednou spatřit tvář, kterou znali. Netruchlí se potichu, ale nahlas, dlouho a opakovaně. 

Kravi pruvod - tradicni privitani mrtveho v zemi kmene Luo

V pátek ráno tedy zatím převážně jen učitelé vyráží do Kisumu, připojit se k rodině a vyzvednout tělo z márnice. První pohlédnutí na tvář madam Joyce. Z márnice tělo putuje pohřebním vozem do kostela, který zde s manželem navštěvovali. Po městě nás jede čtrnáct na korbě pickupu. Ptám se, zda je legální takhle jezdit. Ale byla to dost zvláštní otázka v zemi, kde se helmy nenosí, bezpečnostní pásy nepoužívají a v matatu (místních dodávkách hromadné dopravy) jezdí dvojnásobný počet lidí než je počet sedadel. Odpovídá mi šéf oblasti (starosta), který cestuje s námi: „Ne, je to velice nelegální,“ a nadskakuje, když přejíždíme přes retardér.

Nasi studenti v prubehu noci

Po hodince zpěvu a kázání v kostele přejíždíme do manželova domu, který si pronajímá v Kisumu (Joyce zatím žila s dcerou někde jinde, v blízkosti naší školy, kam byla zařazena). Po hodince zpěvu a truchlení tělo putuje 40 km do naší školy, kde se sešel zástup studentů a jejich rodičů. Poslední zastávkou je dům Joyce, ve kterém žila, opět se sešly davy sousedů a lidí z okolí, každý chtěl Joyce naposledy spatřit a rozloučit se s ní. Na všech místech lidé truchlí, někteří z nich velice nahlas, brečí a řvou na celé kolo několik minut. Jedna paní se u toho válí po zemi a nikomu se nedaří ji zvednout. Stejní lidé usilovně truchlí a zase se uklidňují na všech místech, kam tělo putuje. „Ano, je to umělé, ale taková je tradice. Zesnulý musí být řádně oplakán,“ vysvětluje mi jedna z mnoha Joyciných sestřenic.

Rakev s madam Joyce byla vystavena i pres noc

Poté jedeme dvě hodiny do manželova původního domu, kde bude probíhat pohřeb. Lidé zde totiž pohřbívají zesnulé na svých pozemcích – běžně na zahradách spatříte dva i více hrobů, lidé na nich sedí, pokládají na ně věci, okolo se pasou krávy – prostě hroby jsou tu normální částí jejich každodenního života. Pozemek to byl obrovský, s několika domy. Synové zde totiž prvně postaví domy na pozemku svých rodičů a teprve později se mohou odstěhovat v tom pořadí, v jakém se narodili. Jeden ze synů je člen parlamentu – má největší dům, kompletně v západním stylu. Oblast je to sušší než v Essumbě, místo hlíny písek, rostou tu kaktusy i aloe vera. Je to země kmene Luo, zatímco Essumba je oblastí kmene Luhya. V Keni žijí desítky kmenů a každý z nich má svoje tradice, území i jazyk (tím mluví doma, ve škole se pak uči nárnodní jazyky angličtinu a svahilštinu). Rivalitia mezi kmeny se tu promítá do každodenního života i do politiky.

Syn Gabriel - ujala se ho mladsi sestra Joyce, ktera ho i koji

Na místě už stojí obrovské stany, pod kterými jsou nachystány židle, připravuje se zvuková souprava. Tělo Joyce je vystaveno venku, lidé k němu chodí a truchlí potichu či nahlas. Hudba se střída se zpěvem, tanci, proslovy, modlením a kázáním. Takto program pokračuje hodiny až do noci, každý se účastní, čeho chce. Někdo jde spát dřív, někdo později, rodina spí v domech, ostatní hosté pod stany na židlích či na zemi. Já jdu spát po druhé, na nabídnuté křešlo v domě jsem se nevešel, tak jsem se složil na trávu s ostatními. Přes den bylo pěkné vedro, ale noc byla studená. Někteří naši studenti byli jen v kraťasech, ale z vesnice jsou zvyklí na ledasco.

Zeme Luo - sucho a jezero Viktoria v pozadi

V sobotu přišel čas proslovů. Přijelo ještě více lidí – dva plné autobusy a desítky lidí v autech, další na motorkách. Celkově odhadem 300 lidí. Všichni  museli být živeni, dostali jsme svačinu, včeři, snídani a oběd. Podávala se keňská klasika – čaj, mandazi, ugali, chapati, rýže, zelí a hlavně maso. Při takovýchto událostech většinou padne několik krav a spousta kuřat (kuřata tu chová každý doma, takže jsou kompletně bio, ale mají o něco méně masa). S proslovy se začlo v deset a rodina či přátelé Joyce nebo jejího manžela přicházeli jeden po druhém – a mluvili a mluvili. Po probdělé noci je přesně ideální čas na hodiny sezení a poslouchání proslovů, takže část hostů klimbala a usínala. Na Joyce už čekal vykopaný hrob, bohužel samotného pohřbení jsme se nedočkali. Přijel náš autobus a kolem třetí hodiny jsme museli odjet – zrovna měl proslov manžel Joyce. Vím, že po našem odjezdu následoval ještě fundraising – hosté mohli přispět na podporu rodiny – a samotné uložení rakve do hrobu.

Mistni divne jedovate ovoce, ktere se pouziva k priprave alkoholu

Bonus: cestou zpátky řidič najednou zastavil autobus a řekl, že dál nepojede, dokud mu nezaplatíme 2000 šilinků (400 Kč), které mu ještě dlužíme. Opravdu mu měly být zaplaceny ještě 2000, ale nikdo z učitelů takovou hotovost neměl, tak jsem nabídnul svoje. Doufám, že je ještě uvidím.

Kaktus - kvetouci, ci nekvetouci?