Krávy a fotbal

Krava :)

Jak spolu souvisí krávy a fotbal? Nejspíš nijak, ale dneska o nich budu psát. Krávy jsou v Essumbě neoddělitelnou součástí života. Pasou se podél cesty, přivázané, kde se dá, bučí pod školními okny (a narušují mi tak výuku) a dávají mléko do každodenního čaje. Hlavně jsou ale důležitým zdrojem příjmu, tedy pokud rodina nějakou krávu má. „Mít krávu je někdy lepší než mít práci,“ tvrdí Jacob.

Posledni dobou nam v Essumbe dost prsi

Taková průměrná kráva tu prý nadojí 10 litrů denně a jeden litr se prodává za 20 keňských šilinků (4 Kč), takže za měsíc si můžete nadojit zhruba 5000 šilinků (1000 Kč). Pro nás je to jako nic, ale tady je cenová hladina mnohem nižší a na místní poměry je to slušná částka. Třeba Grace, Jacobova manžellka a živitelka rodiny, vydělá jako zdravotní sestra 2000 šilinků (400 Kč) měsíčně. Živí tak sebe, manžela, tři děti a Jacobovu maminku. Hlídač v naší škole si vydělá 1500 šilinků (300 Kč) měsíčně. „Kdyby měl krávu, přestal by pracovat a staral by se o ni,“ vysvětluje Jacob. Někdy se ale lidé vzdají i vyšších pozic, pokud jim dojení zajistí živobytí. „V Luandě žije člověk, který býval profesorem na univerzitě. Pak ale koupil zázračnou krávu, která dává až 40 litrů denně, a s učením přestal. Teď je doma, stará se o krávy a prodává výkonná telata. To ale jedině velmi daleko, aby mu v okolí nenarostla konkurence,“ zakončuje kraví povídání Jacob.

Nase Merry

Před několika dny nám umřelo tele Merry. Nebyl to vůbec veselý den. Merry byla jediná Jacobovic kráva, koupili ji jen pár dnů před tím, než jsem dorazil já. Byla nemocná, měla slabé klouby a nedokázala sama vstát. Ráno jí vždy Jacob pomohl vstát a vyvedl ji ven, kde se přes den pásla. Za deště nebo večer ji zase odvedl zpátky do kuchyně, tam přespávala spolu s kuřaty. Jedno odpoledne jsme ji ale našli ležet mrtvou na zápraží. Ještě ten den jí Jacob za domem vykopal hrob a pohřbil. Jeho maminka měla výhrady: „Nemůžeš pohřbít krávu před tím, než ji stáhneš z kůže. Potom už nikdy nebudeš mít žádnou jinou krávu.“ Tak praví tradiční moudrost, ale Jacob na ni nedal.

Hazard - takhle tu travi cas mladez, co nema co delat

Pro Jacoba to byla těžká chvilka, nejen kvůli Merry, ale kvůli celé rodině. Merry byla nadějí na zaplacení studia na střední škole pro jednu z jeho dcer. Mercy i Brenda v listopadu (školní rok začíná v lednu) složí zkoušky na konci osmé třídy a zakončí tak základní školu – Mercy školu v Essumbě a Brenda vzdálenější školu pro neslyšící. Když v testech uspějí, mohou pokračovat na střední školu. Ta už ale není zadarmo a jen zaplacení vstpního poplatku cca 20 000 šilinků (4000 Kč) je pro chudé rodiny nemožné. Pro mnoho dětí, ať už jsou jakkoliv bystré, tak končí vzdělání základní školou. Těžko pak v životě najdou uplatnění, poflakují se po vesnici, stávají se zločinci nebo plodí zástupy dětí, které těžko mohou uživit.

Do mice si nekdy kopnou i holky

Teď něco trošku veselejšího – fotbal. Fotbal je v Keni velká věc. S míčem si kopou snad všichni kluci a každý chlap je fanouškem některého z velkých týmů v britské Premier league. Tady v Essumbě ho kluci (a někdy i holky) hrají každý den ve skole o přestávkách. Jejich míč je malý, vyrobený ze zmačkaných papírů a igelitu a důkladně obvázaný provázkem. Hraje se na školním pozemku, branky tvoří dva dřevěné kůly na každé straně, všichni běhají bosky. Někteří umí s míčem divy, je vidět, že pravidelně trénují. Pořádají se i meziškolní turnaje, ale to pouze v prvním trimestru, od ledna do března. 

S peknym micem, ktery skola dostala od predchozich dobrovolniku

Učitelé fotbal ve škole podporují, každý z nich je sám velkým fanouškem jednoho ze slavných týmů. Nejčastěji v Keni narazíte na fanoušky Manchesteru United, Chelsea a Arsenalu, ale občas se objeví i jiné týmy, kterým se zrovna daří. V některých domech nechybí plakáty velkých hvězd a když hraje něčí oblíbený tým, je potřeba zápas sledovat, ať už v televizi (ti bohatší) nebo v radiu. Jména našich slavných hráčů jsou také často to jediné, co tu lidé vědí o České republice. Petr Čech nikdy nezklame a Arsenalisté znají i Tomáše Rosického.

Mimo tema:s detickama, co chodi kazdy den na navstevu (zleva Marry, Rhoda, Enok, Filo, Resi, Penina, Vivi, Penina)

V Essumbě převládají fanoušci Chelsea, Jacob je jedním z nich. Menšinu tvoří fanoušci Manchesteru a Arsenalu a rivalita je tu cítit. „Když sousedovi Arsenal prohraje, hned ráno ho jdu navštívit, abych se ho zeptal, jak se má. Dva dny pak se mnou nepromluví ani slovo,“ popisuje přátelské pošťuchování Jacob. „Zato když prohraje moje Chelsea, tak se můžu spolehnout, že brzy ráno u mých dveří bude stát soused, aby mi zkazil den,“ dodává. Jacob je většinou velmi upovídaný, u večeře nikdy nebylo ticho, s výjimkou jednoho večera. To Jacob při jídle posloucahal v radiu zápas Chelsea s nějakým týmem, který ani neznal. Jeho oblíbenci si nechali vyloučit dva hráče a prohráli 0:1. Byl to dost zvláštní večer, většinou Jacob vtipkuje a povídá, tentokrát s ním ale nebyla řeč. „Kdyby měli aspoň deset hráčů, tak by vyhráli,“ bylo jediné, co z něj vypadlo.

Sirotci z Essumby

Deti v Essumbe, 2 maji oba rodice, zbytek jednoho nebo zadneho

Po Essumbě se toulá mnoho sirotků. Nechodí do školy, protože nemají na poplatky. Sociální systém neexistuje a tak přespávají u prarodičů nebo kde se dá. Jedí ovoce, mravence, co kde najdou a co jim kdo dá. „Když jsem byl malý, tak mi jako sirotkovi občas někde dali trochu ugali. Kousek mi vrazili do rukou, ale ugali bylo ještě velmi horké, tak jsem ho upustil na zem. Sebral jsem ho plné špíny a utíkal pryč,“ říká Jacob, můj hostitel v Keni. 

Deti s nasbiranym ovocem guave (kolik je sirotku, nevim)

Jacob drsné období života přežil, má dům, ženu a tři děti. Tři děti je na keňské poměry velmi málo, výjimkou nejsou rodiny s více jak deseti dětmi. Když pak rodiče zemřou, zanechají po sobě spoustu hladových krků. Nejčastějším zabijákem rodičů je AIDS. Nakažení bývají oba rodiče, děti pak jenom čekají, kdy přijde nevyhnutelné. Příčiny úmrtí bývají ale různé, zvláštní je třeba Jacobův případ. Jeho otec vlastnil v Essumbě několik pozemků. „Jeho bratři mu ale záviděli a chtěli pozemky pro sebe,“ říká Jacob. „Prostě jednoho dne přišli a zabili ho. Nám řekli, ať odsud zmizíme, jestli nechceme dopadnout stejně.“ Jacobova matka i sourozenci se rozutekli a Jacob se v šesti letech začal toulat po vesnici. Jídlo vybíral z odpadků a zvykl si spát venku. „Přespával jsem v kopcích. Zjistil jsem, že kameny jsou za den hezky vyhřáté, tak jsem spal na nich a ani mi nebyla moc zima“ dodává Jacob.

Pani z obchodu u cesty se svymi dvema detmi a sirotky

Velke brisko neznamena plne brisko

Obrat nastal, když si ho všimla jedna žena a odvedla ho do vzdáleného sirotčince. Ten provozoval chirurg John Green z Británie, Jacobův zachránce. Jacob už v té době měl rozežrané nohy od červů. V sirotčinci ho posupně vyléčili. „Také jsem nebyl zvyklý spát vevnitř, proto jsem jim utekl. Našli mě,  přivedli zpátky a několik dnů mě hlídali, než jsem si zvykl,“ vypravuje Jacob. Jacob měl štěstí, začal chodit do školy a s podporou Johna se mu podařilo vystudovat i střední a vysokou školu. Poté sám pracoval se sirotky. Učil je mimojiné zpívat a největším úspěchem bylo, když se se svým sborem vypravil na turné po Spojených státech. Tam se jim podařilo získat další finance na podporu sirotčince.

Zastupce reditele Benjamin se svou zenou a sedmi detmi

Po nějakém čase se Jacob vrátil do Essumby, svého rodiště. Stařešina vesnice mu ukázal pozemek, kde byl pohřben jeho otec, a tady Jacob postavil dům, ve kterém já právě teď sedím a píšu tyto řádky. Jacob nemá práci, ale je stále zapálený pro pomoc sirotkům, protože ví, jaký jejich život je. Jedním z Jacobových svěřenců je Andrew, který je vždycky vítán u stolu a kterého Jacob podporuje ve studiu. Jeho otec zemřel a matka Andrewa i jeho bratra opustila. Ale Andrew má štěstí, jeho matka jim aspoň nechala postavit dům předtím, než odešla, aby aspoň měli kde bylet. Také mu hradí část poplatků za studia. Andrew je teď ve čtvrťáku na střední, je to jediný čtvrťák v Essumbě. Žije se svým mladším bratrem, o kterého se stará. „Ráno nemáme ani čaj, prostě jdeme do školy,“ svěřuje se Andrew. „Ve škole dostaneme oběd, to je často naše jediné jídlo dne. Večer někdy máme trošku mouky, ze které uděláme ugali. To sníme a už se těšíme na další den do školy na oběd,“ pokračuje Andrew. „Nejhorší je pro nás víkend, kdy se nejde do školy, to jsou velmi hladové dny,“ dodává. Andrew ale pracuje tvrdě a má pozitivní přístup k životu: „Když chce člověk něčeho dosáhnout, nesmí se vzdát a musí vytrvat, i kdyby po cestě několikrát neuspěl.“

Past na mravence. Jdou za svetlem a spadnou do diry

Když jsem se ve škole ptal, kolik tu studuje sirotků, zástupce ředitele Benjamin slíbil, že mi zítra dá seznam. Další den mi donesl dlouhý seznam 101 sirotků ze 754 studentů. Statistická metoda to nebyla úplně spolehlivá, všichni třídní učitelé se prostě zeptali dětí, kolik mají rodičů, a zapsali si jména sirotků. Přesné číslo úplných sirotků ve škole nevím, ze 101 jich je zhruba 15. Za sirotka tu ale považují i dítě s jedním rodičem, protože i tak jsou šance na slušný život a vzdělání mizivé. Cesto po vesnici na mě zamávala jedna paní a vyprávěla mi, že manžel zemřel a zanechal ji se sedmi dětmi. Ty ani nemůže poslat do školy, protože na to nemá peníze. Základní vzdělání je sice zdarma, ale žák potřebuje uniformu, pomůcky a peníze na různé výjimečné události.

Sbiraji se do hrnecku a daji se koupit i na trhu

Zástupce Benjamin mě ale trošku zklamal, když si myslel, že ve vesnici nejsou další sirotci kromě těch, co chodí do školy. Školáci tu ale tvoří jen šťastnější menšinu sirotků, ať už částečných nebo úplných. Ti méně šťastní tráví čas touláním se po vesnici a hledáním jídla. Většina z nich jsou kluci, protože holky mají snadný způsob, jak se o sebe postarat – najít si muže. Najdou si partnera velmi brzy a třeba v patnácti letech začnou rodit děti. Koloběh sirotků tak stále pokračuje a nebude snadné ho jen tak zastavit. Je třeba bojovat na několika frontách. Jednak je potřeba zastavit šíření viru HIV. Ve škole se prý o AIDS učí, ale zatím jsem nedostal žádnou konkrétní odpověď, budu pátrat dál. Také by se hodilo podpořit lepší plánování rodičovství, ale minimálně na vesnici to není snadné, protože tady platí pravidlo: čím má člověk více dětí, tím je bohatší. Zároveň ale potřebují pomoc současní sirotci, aby aspoň měli co jíst a mohli chodit do školy.

Je to fakt lahudka...

...at uz smazeni, vareni nebo zivi (Zdravim trebicske Delfiny)

Jacob se skupinou místních dobrovolníků vytvořil před šesti lety projekt, jehož cílem bylo zajištění soběstačnosti skupiny, která by mohla sirotky ubytovat, živit a posílat do školy. Plánem bylo zakoupit dvě krávy a stroj na mletí kukřice. Prostředky z prodeje mléka a mletí mouky by pak byly využity pro sirotky. Plán ale selhal, když sponzor odmítl slíbenou pomoc. Od té doby se nic nedělo. Beru to jako výzvu pokusit se udělat aspoň něco málo na místě, kde naše málo může pro někoho znamenat hodně. Při takových projektech je pro mě zásadní udržitelnost, tedy aby projekt mohl pokračovat jen díky místním prostředkům a místním lidem. A přesně to tady je: lidé s dlouhodobým plánem a motivací.

Voda, voda, voda

V Essumbě se vodou šetří. Vodu zde totiž nedostanete otočením kohoutku. Žádné kohoutky, potrubí, vodovody ani kanalizace tu nejsou. Voda se skladuje doma ve velkých barelech. Když prší, barel se jen vystaví ven pod střechu a nachytá se dešťová voda. Když neprší, tak se musí k prameni. Tedy ženy musí k prameni, tohle není práce pro chlapy.

Nedelni velke pradlo

Z Jacobova doma se může jít pro vodu ke dvěma pramenům vzdáleným pět až deset minut. „Když neprší, chodím pro vodu každý den,“ říká Grace, moje paní domácí.  Když jde Grace pro vodu, bere si dva kanystry, dvacetilitrový a pětilitrový. Po naplnění kanystrů u pramene si z kusu látky smotá kolečeko, dá si ho na hlavu a na něj naloží větší kanystr. Ten už pak nemusí vůbec držet, do ruky vezme menší a může vyrazit zpátky. S dvaceti kilogramy na hlavě a pěti v ruce, Grace elegantně kráčí do kopce směr domov. Aby člověk dostal představu, stačí si uvědomit, že třeba balík šesti minerálek váží devět kilo. „Kde jsem bydlela dřív, mohla jsem jít pro vodu i desetkrát, ale tady je voda daleko, jdu třikrát a už jsem velmi unavená,“ dodává Grace.

Nas sprchovy kout

Věděl jsem, že chození pro vodu bývá v Africe typicky ženská práce. Když můj druhý den v Essumbě Grace vyrážela pro vodu, nabídl jsem jí pomoc. Zdálo se, že nechce, abych šel, že se prý blíží déšť. Málem jsem se  nechal ukecat, ale nakonec jsem dostal dva svoje kanystry a vyrazili jsme. Lidé, co nás po cestě viděli, se smáli, děti se k nám vesele připojovaly. Na vesnici se drby šíří rychle, hned další den mi ve škole říkali, že teď budou ženy po svých mužích chtít, aby taky chodili pro vodu, když pro ni může jít i muzungu (to je slovo, které na vás pokřikují hlavně děti, znamená to svahilsky běloch). Tomu ale moc nevěřím, rozdělení mužských a ženských rolí je součástí místní kultury a jen tak se nezmění.

Enok s nasi sousedkou nesou vodu

Kromě žen chodí pro vodu i děti. Když jsem šel s Grace pro vodu další den, u pramene jich zrovna několik bylo. Něco říkali Grace svahilsky, nerozuměl jsem. Později mi řekla, že se jí smály, že je líná, že s ní musím jít pro vodu i já. Vybavila se mi scéna z filmu Nidke v Africe, kdy běloška šla pro vodu se svým černošským sluhou a ten jí s barely pomohl. Ostatní ženy u studny se jim oběma pak dlouho smály. Tady je prostě nemyslitelné, aby pro vodu šel muž. Vychází to z místní tradice, kdy muž pracuje a živí rodinu, zatímco žena se stará o domácnost. Systém ale přetrvává, i pokud pracuje i žena. „U nás v rodině chodím pro vodu jenom já. Kdyby mi chtěl manžel pomoc, odmítla bych,“ říká Dory, učitelka v Essumbě. Rodina, kde žiju, je hodně specifická, Grace totiž pracuje a Jacob je nezaměstnaný. Zároveň se ale snaží aspoň částečně odbourávat zažité stereotypy a v domácnosti pomáhá. „Když žena nemá čas dojít pro vodu, dá mi 60 šilinků, abych přes den najmul jinou ženu, aby vodu přinesla,“ říká Jacob. „Já ale vodu donesu sám, Grace se pak diví, kde se vzala voda, když peníze stále mám,“ dodává Jacob. Lidé si o něm myslí, že s ním není něco v pořádku, ale jemu to nevadí.

Enok u pramene

Neděle bývá jediný volný den a tak se chodí prát prádlo. Je to jedna z dalších ženských prací. Ženy se schází u pramene se svými lavory, pytli špinavého prádla a mýdly. Při první příležitosti jsem vyrazil prát taky. Slunce pálí silně už od rána, není to žádná slast. Já jsem toho naštěstí se svým úsporným režimem moc nezašpinil a asi za půl hodiny jsem měl hotovo. Ženy, které perou za celou rodinu za celý týden, zůstaly u pramene ještě mnohem déle. 

Prani pradla je spolecenska udalost

A jak je to tady s pitnou vodou? Místní často pijí vodu, tak jak je, voda z pramene se tváří jako čistá, dešťová voda také. Většina vody se stejně převaří, ať už k jídlu nebo na čaj. Do každé domácnosti v Essumbě před pár lety přišla jakási dobročinná organizace a nainstalovala tu čistič vody. Tím voda proteče a měly by se odstranit mechanické nečistoty. Takovou vodu piju u Jacoba, v jeho rodině se čistič používá. Není tomu tak ale všude.“Tu vodu jsem pila celý svůj život a přežila jsem,“ říká Jacobova šestadevadesátiletá maminka. To nám přišlo celkem vhod, protože jsme si její čistič mohli vzít, když se ten náš rozbil.

Stanek na krizovatce

S vodou musím zmínit i hygienu. U Jacoba se všichni myjí každý den večer, pod rouškou tmy na své zahradě. Já se „sprchuju“ ráno, vždy si vlezu do luxusního venkovního sprchového koutu s rozhledem po okolí, ze dvou kanystrů si do lavoru namíchám tak akorát teplou vodu a ošplouchnu se. V něčem je to lepší než ve městě, kde občas přestane téct voda. Tady neteče voda vůbec, takže se počítá se vším, včetně ohřátí vody na ohni. No a jak to chodí na místních toaletách? Z venku vypadají podobně jakou naše kadiboudy, jen s tím rozdílem, že vevnitř není nic kromě díry v podlaze. Hledali byste tu marně i toaletní papír, hodí se mít vlastní zásoby. Děti si prý místo papíru vždy utrhnou listy jakési rostliny. Znají tu správnou, která nepíchá. Na záchodech je vždy ale hezky čisto. Taky se nemusíte bát, že byste tam byli sami, vždy tam s vámi bude některé z oblíbených zvířátek: pavouci, brouci všeho druhu, kobylky, případně i myška.

Na závěr vodního článku bych chtěl zdůraznit, že to jsou všechno moje zážitky převážně z Essumby, takže nelze dělat závěry typu: V Africe nikde neteče voda a ženy tak musí chodit k prameni. V jiných vesnicích to může být jinak, ve městech to je jinak, v ostatních státech to může být jinak. Ale na druhou stranu i tohle je Afrika :)

Essumba

Vstávám v šest hodin se zpěvem ptáků, pomáhám smažit mandazi, snídám a dávám si „sprchu.“ Na osmou jdu do školy, kde už 700 nastoupených dětí zpívá v africkém rytmu. Následuje modlitba a pár učitelských proslovů k zakončení týdne, je totiž pátek. Děti jdou do tříd a samy pracují, učitelé se schází k dlouhé poradě. Přes den učím matematiku ve čtvrté a páté třídě, 94 a 86 dětí. Také skočím na návštěvu třeťáků, z nichž část musí sedět na zemi. K večeru výjimečně neprší a tak píšu, dokud je světlo. Takový je zatím můj první pátek ve vesničce Essumba.

Deti v Essumbe

Grace a Mercy v kuchyni vari ugali k veceri

Jacob mi kupuje cukrovou trtinu

Domecek Jacobovy maminky

Jedni z mnoha sirotku v Essumbe

Obed ve skole

Hodina matematiky

Vyhled po ceste ze skoly domu

Do Essumby mě přivezl Jetron, cesta autobusem z Nairobi trvala sedm hodin. Autobus je vyroben úsporně, v jedné řadě sedí místo čtyř lidí pět. Na klidnou jízdu můžete zapomenout, během cesty se v uličce prostřídá několik lidí, z nichž jeden vytrvale a velmi přesvědčivě řve na celý autobus a snaží se lidi přesvědčit, aby si od něj něco koupili nebo aby přispěli na nějakou církev. Cestu jsme zakončili jízdou dvěma nacpanými matatu, kde nám chtěli nasadit přirážku, a byli jsme v Essumbě.

Konečně jsem potkal Jacoba, mého hostitele na příští dva měsíce. Žije v domečku se svou ženou Grace a dvěma dětmi, Enokem a Marcy. Další dcera, Brenda je hluchoněmá a přes rok je ve škole. Dostal jsem pokoj po Brendě, místnost s jednou postelí, stolem, židlí, stolkem na lampu a moskytiérou. V domě je dále hlavní místnost (jídelno-obývák), kuchyň, dvě malé místnosti na věci a na spaní a temná chodba, která to všechno spojuje. Na pozemku stojí ještě jeden dům, kde žije Jacobova 96letá maminka. Dalšími společníky jsou tu telátko, slepice a kuřata, kočka s koťaty, mravenci a hmyz všeho druhu. Komářice přenášející malárii naštěstí opeují až od desíti večer zhruba do čtyř do rána.

Ráno mě čekalo oficiální přivítání ve škole, zpívalo se, tleskalo se, proběhly oblíbené proslovy. Pak jsem začal pomalu pronikat do toho, jak to na takové keňské vesnické škole chodí. Místní rodiny jsou opravdu velké, takže dětí je hodně. Vláda nemá na vzdělání dost peněz, takže učitelů je málo. V Essumbě je osm tříd základní školy plus dvě třídy mateřské. Třídy nejsou velké, sedí se úsporně. Většina žáků sedí v lavicích, v nižších třídách občas někdo na zemi. Ve školce jsou na zemi všichni. Židlí a stolů pro učitele také není moc, žáci je na povel učitelů přemisťují, kam je třeba, ať už do kanceláře, do jídelny nebo pod stromy na opravování stohů sešitů.

Největší problémy mi dělá zvyknout si na místní rozvrh. On totiž jakoby žádný nebyl. Vyučovací hodina by měla trvat 35 minut, ale vůbec to tak nemusí být. Když není učitel, žáci studují sami. Když učitel je, buď učí, přechází ze třídy do třídy, opravuje sešity nebo čeká, až v jeho třídě jiný učitel odučí jiný předmět. Zatím nikdy nevím, kdy mám hodinu začít nebo skončit. Stabilní body v rozvrhu jsou pauza na čaj a na oběd

Navštívil jsem hodiny několika učitelů, abych okoukal, jak se učí 90 dětí najednou. Jsou to výborní učitelé, každý má něco svého, s dětmi zpívají, hrají divadlo nebo jim třeba říkají vtipy. V takovém počtu je ale hlavní udržet disciplínu. K tomu často napomáhá rákoska, která přistane na zadku zlobivcům, opozdilcům nebo třeba těm, co předchozí den nebyli ve škole. Nelíbí se mi to, ale necítím, že bych měl právo to kritizovat. Navíc jde spíš jen o rány symbolické, prý moc nebolí. Po týdnu vím, že by se tu bez toho nejspíš neobešli. Nemohli mi uvěřit, že u nás doma učitelé děti ve škole nebijí.

Nejvíc času jsem zatím strávil v hodinách matematiky paní učitelky Joyce, někdy s ní, někdy sám. Při probírání nové látky děti po učiteli často opakují klíčová slova nebo věty, aby bylo vidět, že vnímají. Na tabuli se spočítá pár vzorových příkladů, většinou se někdo z dětí přihlásí a příjde ho spočítat. Když se zdá všechno jasné, dětem se zadá pár příkladů na vypracování. Hlavně jich nesmí být moc, jinak by opravování trvalo věčnost. Rychlíky je možné opravovat půběžně, ale nakonec se většinou sešity vyberou a přichází opravy. Člověk tak má přehled, jak to dětem jde, a ony zase mají rády červené fajfky v sešitě. Ne vždycky se ale fajfky urodí, rozdíly mezi dětmi jsou obrovské, někdo má správně všechny příklady, někdo žádný.

První týden v Keni je za mnou. Všechno je jiné, všechno je nové, ale zvykám si rychle. Musím si všechno zapisovat, abych nezapomněl, že mi to v jeden moment připadalo hodně divné, protože dneska už to můžu brát jako normální součást života. Třeba záchod jako budka s dírou v podlaze nebo děti přeskakující lavice, aby mohly přijít k tabuli.

Karibu Nairobi

Jetron predstavuje projekt

Supersladky caj s mlekem a mistni pecivo, jehoz jmeno jsem ted zapomnel

Rezidence KVDA

Přidat popisek

Ano, v Keni prsi a neni tak velke teplo, jak by clovek cekal

S Danem na navsteve jeho kamaradky

Kena je jedno velké prekvapení. To stejné platí o mém projektu, o kterém jsem se dozvídal velmi pozvolna. „V Keni ríkáme: Netrap se vecmi, které nemužeš ovlivnit, “ utisuje Jetron Charlottu, které aerolinky kdesi ztratily krosnu. Jetron je místní dobrovolník, který v Keni pomáhal s desítkani projektù. S ním také pocestuji na západ Keni až do vesnice Essumba, kde strávím príští dva mesíce. Už vím, že tam vyrazím v pondìlí, že budu bydlet u Jacoba a že budu ucit deti, kterých v jedné tríde muže být až sto. Ale hezky od zacátku.

Po osmihodinovém letu z Amsterodamu jsme pod sebou konecne spatrili zelená pole strídající se s cervenou pudou. „Tak tohle je Afrika. Bude se ti tu líbit,“ ríká mi zambijský misionár, který sedí vedle me. Po príletu stacilo vyplnit pár formulárù, vystát frontu a zaplatit 50 dolarù a kenské vízum bylo moje. Na letišti me opravdu cekal clovek držící cedulku s mým jménem a odvezl mì do rezidence KVDA, organizace, která projekt zarizuje. Trošku ho zmátlo, když jsem se snažil nasednout na místo ridice, tak mi vysvetlil, že v Keni se jezdí vlevo. Ajo, bývalá britská kolonie. Vzdálenost to nebyla veliká, ale cesta trvala dve hodiny díky rušnému nairobskému provozu a castým zácpám. Kdo se necpe, nikam nedojede.

V KVDA práve probíhalo týdenní školení o tom, jak dobre zacít podnikat a jak si v živote poradit. Bylo tu tak rušno, mohl jsem potkat lidi z ruzných koutu Keni, všichni byli strašne milí. Casto jsem slýchával: „How are you? Everything OK?“ nebo oblíbené „Be free.“ Moje první kenské jídlo bylo zároven to nejtradicnejší – ugali. Je to hmota z pšenicné a kukuricné mouky, ze které si každý po uvarení ukrojí kolik chce. Vidlicku, kterou mi jako cizicni nabízeli, jsem odmítl, ugali se totiž jí rukama. Z kousku ugali si èlovìk udelá malou placku, nabere trochu zeleniny, masa nebo treba brambor a sní.

Také se tu objevily dve Nemky, které strávily tri týdny na workcampu v Essumbe, mojí vesnicce. Dostal jsem tak konecnì nejaké konkrétnejší informace o tom, jak mùj pobyt asi bude vypadat. „Budeš bydlet u Jacoba, je to sympaták. Také jsme trochu ucili, proste nám dali ucebnici a poslali nás pred dav dìtí, príprava žádná. Ucitelé obcas deti ve škole bijí, když delají chyby, ale to nemusíš.“ Pozdeji dostávám více informací od Emily, která se o nás starala, a od Jetrona. Prý mám dávat detem za úkol maximálnì tak dva príklady, i tak to bude až 200 príkladu na opravení.

Dan, pracovík KVDA, me v sobotu vzal do centra Nairobi. Chytli jsme si matatu, místní nejcastejší dopravní prostredek, neco mezi minibusem a dodávkou. Ridic šetril každou vterinu a na dvouproudé silnici si uprostred vytvárel tretí pruh, kterým obcas projíždel. Míjeli jsme auta zleva i zprava o pár centimetrù. V centru bylo rušno, všude spousta aut a lidí, ale meli jsme štestí, že je sobota. Ve všední dny se clovek prý težko prodírá i na chodníku. Nejhezcí budovy byly bud ty vládní nebo drahé hotely. Na jednu z budov prý zaútocil Usama bin Ladin ještì pred jedenáctým zárím. S Danem jsme pak navštívili jeho starou kamarádku, která nyní studuje na polytechnické univerzite. Kolej tam prý dostane jen 150 studentù z patnácti tisíc, takže bydlí v malé plechové komurce, ne vetší než 3*3 metry, kam se vejde postel, stùl, 3 židle a pár policek. Nájemné platí 5000 kenských šilinkù, což je asi 1000 Kc. Prý je to drahá ctvrt, hned jak by se odstehovala, na její místo by bylo deset dalších zájemcu.

Ted je nedele vecer, ceká me poslední vecere v KVDA, balení a zítra v pet hodin ráno odjezd s dalšími dobrovolníky smer západ. Na internet se prý o víkendu dostanu bez problémù, takže další príspevky príjdou. Do té doby hakuna matata a hlavnì „Be free.“