Essumba

Vstávám v šest hodin se zpěvem ptáků, pomáhám smažit mandazi, snídám a dávám si „sprchu.“ Na osmou jdu do školy, kde už 700 nastoupených dětí zpívá v africkém rytmu. Následuje modlitba a pár učitelských proslovů k zakončení týdne, je totiž pátek. Děti jdou do tříd a samy pracují, učitelé se schází k dlouhé poradě. Přes den učím matematiku ve čtvrté a páté třídě, 94 a 86 dětí. Také skočím na návštěvu třeťáků, z nichž část musí sedět na zemi. K večeru výjimečně neprší a tak píšu, dokud je světlo. Takový je zatím můj první pátek ve vesničce Essumba.

Deti v Essumbe

Grace a Mercy v kuchyni vari ugali k veceri

Jacob mi kupuje cukrovou trtinu

Domecek Jacobovy maminky

Jedni z mnoha sirotku v Essumbe

Obed ve skole

Hodina matematiky

Vyhled po ceste ze skoly domu

Do Essumby mě přivezl Jetron, cesta autobusem z Nairobi trvala sedm hodin. Autobus je vyroben úsporně, v jedné řadě sedí místo čtyř lidí pět. Na klidnou jízdu můžete zapomenout, během cesty se v uličce prostřídá několik lidí, z nichž jeden vytrvale a velmi přesvědčivě řve na celý autobus a snaží se lidi přesvědčit, aby si od něj něco koupili nebo aby přispěli na nějakou církev. Cestu jsme zakončili jízdou dvěma nacpanými matatu, kde nám chtěli nasadit přirážku, a byli jsme v Essumbě.

Konečně jsem potkal Jacoba, mého hostitele na příští dva měsíce. Žije v domečku se svou ženou Grace a dvěma dětmi, Enokem a Marcy. Další dcera, Brenda je hluchoněmá a přes rok je ve škole. Dostal jsem pokoj po Brendě, místnost s jednou postelí, stolem, židlí, stolkem na lampu a moskytiérou. V domě je dále hlavní místnost (jídelno-obývák), kuchyň, dvě malé místnosti na věci a na spaní a temná chodba, která to všechno spojuje. Na pozemku stojí ještě jeden dům, kde žije Jacobova 96letá maminka. Dalšími společníky jsou tu telátko, slepice a kuřata, kočka s koťaty, mravenci a hmyz všeho druhu. Komářice přenášející malárii naštěstí opeují až od desíti večer zhruba do čtyř do rána.

Ráno mě čekalo oficiální přivítání ve škole, zpívalo se, tleskalo se, proběhly oblíbené proslovy. Pak jsem začal pomalu pronikat do toho, jak to na takové keňské vesnické škole chodí. Místní rodiny jsou opravdu velké, takže dětí je hodně. Vláda nemá na vzdělání dost peněz, takže učitelů je málo. V Essumbě je osm tříd základní školy plus dvě třídy mateřské. Třídy nejsou velké, sedí se úsporně. Většina žáků sedí v lavicích, v nižších třídách občas někdo na zemi. Ve školce jsou na zemi všichni. Židlí a stolů pro učitele také není moc, žáci je na povel učitelů přemisťují, kam je třeba, ať už do kanceláře, do jídelny nebo pod stromy na opravování stohů sešitů.

Největší problémy mi dělá zvyknout si na místní rozvrh. On totiž jakoby žádný nebyl. Vyučovací hodina by měla trvat 35 minut, ale vůbec to tak nemusí být. Když není učitel, žáci studují sami. Když učitel je, buď učí, přechází ze třídy do třídy, opravuje sešity nebo čeká, až v jeho třídě jiný učitel odučí jiný předmět. Zatím nikdy nevím, kdy mám hodinu začít nebo skončit. Stabilní body v rozvrhu jsou pauza na čaj a na oběd

Navštívil jsem hodiny několika učitelů, abych okoukal, jak se učí 90 dětí najednou. Jsou to výborní učitelé, každý má něco svého, s dětmi zpívají, hrají divadlo nebo jim třeba říkají vtipy. V takovém počtu je ale hlavní udržet disciplínu. K tomu často napomáhá rákoska, která přistane na zadku zlobivcům, opozdilcům nebo třeba těm, co předchozí den nebyli ve škole. Nelíbí se mi to, ale necítím, že bych měl právo to kritizovat. Navíc jde spíš jen o rány symbolické, prý moc nebolí. Po týdnu vím, že by se tu bez toho nejspíš neobešli. Nemohli mi uvěřit, že u nás doma učitelé děti ve škole nebijí.

Nejvíc času jsem zatím strávil v hodinách matematiky paní učitelky Joyce, někdy s ní, někdy sám. Při probírání nové látky děti po učiteli často opakují klíčová slova nebo věty, aby bylo vidět, že vnímají. Na tabuli se spočítá pár vzorových příkladů, většinou se někdo z dětí přihlásí a příjde ho spočítat. Když se zdá všechno jasné, dětem se zadá pár příkladů na vypracování. Hlavně jich nesmí být moc, jinak by opravování trvalo věčnost. Rychlíky je možné opravovat půběžně, ale nakonec se většinou sešity vyberou a přichází opravy. Člověk tak má přehled, jak to dětem jde, a ony zase mají rády červené fajfky v sešitě. Ne vždycky se ale fajfky urodí, rozdíly mezi dětmi jsou obrovské, někdo má správně všechny příklady, někdo žádný.

První týden v Keni je za mnou. Všechno je jiné, všechno je nové, ale zvykám si rychle. Musím si všechno zapisovat, abych nezapomněl, že mi to v jeden moment připadalo hodně divné, protože dneska už to můžu brát jako normální součást života. Třeba záchod jako budka s dírou v podlaze nebo děti přeskakující lavice, aby mohly přijít k tabuli.