Sirotci z Essumby

Deti v Essumbe, 2 maji oba rodice, zbytek jednoho nebo zadneho

Po Essumbě se toulá mnoho sirotků. Nechodí do školy, protože nemají na poplatky. Sociální systém neexistuje a tak přespávají u prarodičů nebo kde se dá. Jedí ovoce, mravence, co kde najdou a co jim kdo dá. „Když jsem byl malý, tak mi jako sirotkovi občas někde dali trochu ugali. Kousek mi vrazili do rukou, ale ugali bylo ještě velmi horké, tak jsem ho upustil na zem. Sebral jsem ho plné špíny a utíkal pryč,“ říká Jacob, můj hostitel v Keni. 

Deti s nasbiranym ovocem guave (kolik je sirotku, nevim)

Jacob drsné období života přežil, má dům, ženu a tři děti. Tři děti je na keňské poměry velmi málo, výjimkou nejsou rodiny s více jak deseti dětmi. Když pak rodiče zemřou, zanechají po sobě spoustu hladových krků. Nejčastějším zabijákem rodičů je AIDS. Nakažení bývají oba rodiče, děti pak jenom čekají, kdy přijde nevyhnutelné. Příčiny úmrtí bývají ale různé, zvláštní je třeba Jacobův případ. Jeho otec vlastnil v Essumbě několik pozemků. „Jeho bratři mu ale záviděli a chtěli pozemky pro sebe,“ říká Jacob. „Prostě jednoho dne přišli a zabili ho. Nám řekli, ať odsud zmizíme, jestli nechceme dopadnout stejně.“ Jacobova matka i sourozenci se rozutekli a Jacob se v šesti letech začal toulat po vesnici. Jídlo vybíral z odpadků a zvykl si spát venku. „Přespával jsem v kopcích. Zjistil jsem, že kameny jsou za den hezky vyhřáté, tak jsem spal na nich a ani mi nebyla moc zima“ dodává Jacob.

Pani z obchodu u cesty se svymi dvema detmi a sirotky

Velke brisko neznamena plne brisko

Obrat nastal, když si ho všimla jedna žena a odvedla ho do vzdáleného sirotčince. Ten provozoval chirurg John Green z Británie, Jacobův zachránce. Jacob už v té době měl rozežrané nohy od červů. V sirotčinci ho posupně vyléčili. „Také jsem nebyl zvyklý spát vevnitř, proto jsem jim utekl. Našli mě,  přivedli zpátky a několik dnů mě hlídali, než jsem si zvykl,“ vypravuje Jacob. Jacob měl štěstí, začal chodit do školy a s podporou Johna se mu podařilo vystudovat i střední a vysokou školu. Poté sám pracoval se sirotky. Učil je mimojiné zpívat a největším úspěchem bylo, když se se svým sborem vypravil na turné po Spojených státech. Tam se jim podařilo získat další finance na podporu sirotčince.

Zastupce reditele Benjamin se svou zenou a sedmi detmi

Po nějakém čase se Jacob vrátil do Essumby, svého rodiště. Stařešina vesnice mu ukázal pozemek, kde byl pohřben jeho otec, a tady Jacob postavil dům, ve kterém já právě teď sedím a píšu tyto řádky. Jacob nemá práci, ale je stále zapálený pro pomoc sirotkům, protože ví, jaký jejich život je. Jedním z Jacobových svěřenců je Andrew, který je vždycky vítán u stolu a kterého Jacob podporuje ve studiu. Jeho otec zemřel a matka Andrewa i jeho bratra opustila. Ale Andrew má štěstí, jeho matka jim aspoň nechala postavit dům předtím, než odešla, aby aspoň měli kde bylet. Také mu hradí část poplatků za studia. Andrew je teď ve čtvrťáku na střední, je to jediný čtvrťák v Essumbě. Žije se svým mladším bratrem, o kterého se stará. „Ráno nemáme ani čaj, prostě jdeme do školy,“ svěřuje se Andrew. „Ve škole dostaneme oběd, to je často naše jediné jídlo dne. Večer někdy máme trošku mouky, ze které uděláme ugali. To sníme a už se těšíme na další den do školy na oběd,“ pokračuje Andrew. „Nejhorší je pro nás víkend, kdy se nejde do školy, to jsou velmi hladové dny,“ dodává. Andrew ale pracuje tvrdě a má pozitivní přístup k životu: „Když chce člověk něčeho dosáhnout, nesmí se vzdát a musí vytrvat, i kdyby po cestě několikrát neuspěl.“

Past na mravence. Jdou za svetlem a spadnou do diry

Když jsem se ve škole ptal, kolik tu studuje sirotků, zástupce ředitele Benjamin slíbil, že mi zítra dá seznam. Další den mi donesl dlouhý seznam 101 sirotků ze 754 studentů. Statistická metoda to nebyla úplně spolehlivá, všichni třídní učitelé se prostě zeptali dětí, kolik mají rodičů, a zapsali si jména sirotků. Přesné číslo úplných sirotků ve škole nevím, ze 101 jich je zhruba 15. Za sirotka tu ale považují i dítě s jedním rodičem, protože i tak jsou šance na slušný život a vzdělání mizivé. Cesto po vesnici na mě zamávala jedna paní a vyprávěla mi, že manžel zemřel a zanechal ji se sedmi dětmi. Ty ani nemůže poslat do školy, protože na to nemá peníze. Základní vzdělání je sice zdarma, ale žák potřebuje uniformu, pomůcky a peníze na různé výjimečné události.

Sbiraji se do hrnecku a daji se koupit i na trhu

Zástupce Benjamin mě ale trošku zklamal, když si myslel, že ve vesnici nejsou další sirotci kromě těch, co chodí do školy. Školáci tu ale tvoří jen šťastnější menšinu sirotků, ať už částečných nebo úplných. Ti méně šťastní tráví čas touláním se po vesnici a hledáním jídla. Většina z nich jsou kluci, protože holky mají snadný způsob, jak se o sebe postarat – najít si muže. Najdou si partnera velmi brzy a třeba v patnácti letech začnou rodit děti. Koloběh sirotků tak stále pokračuje a nebude snadné ho jen tak zastavit. Je třeba bojovat na několika frontách. Jednak je potřeba zastavit šíření viru HIV. Ve škole se prý o AIDS učí, ale zatím jsem nedostal žádnou konkrétní odpověď, budu pátrat dál. Také by se hodilo podpořit lepší plánování rodičovství, ale minimálně na vesnici to není snadné, protože tady platí pravidlo: čím má člověk více dětí, tím je bohatší. Zároveň ale potřebují pomoc současní sirotci, aby aspoň měli co jíst a mohli chodit do školy.

Je to fakt lahudka...

...at uz smazeni, vareni nebo zivi (Zdravim trebicske Delfiny)

Jacob se skupinou místních dobrovolníků vytvořil před šesti lety projekt, jehož cílem bylo zajištění soběstačnosti skupiny, která by mohla sirotky ubytovat, živit a posílat do školy. Plánem bylo zakoupit dvě krávy a stroj na mletí kukřice. Prostředky z prodeje mléka a mletí mouky by pak byly využity pro sirotky. Plán ale selhal, když sponzor odmítl slíbenou pomoc. Od té doby se nic nedělo. Beru to jako výzvu pokusit se udělat aspoň něco málo na místě, kde naše málo může pro někoho znamenat hodně. Při takových projektech je pro mě zásadní udržitelnost, tedy aby projekt mohl pokračovat jen díky místním prostředkům a místním lidem. A přesně to tady je: lidé s dlouhodobým plánem a motivací.