Takový normální den

Kena = ugali (kukuricna mouka + voda)

Večer sedím nad petrolejovým kahanem v jídelno-obýváku a kapky deště buší na střechu z železných plechů. Ve stejné místnosti Mercy píše úkoly a Jacob posloucá radio. Enok už spí ve svém malém výklenku a Grace v kuchyni umývá nádobí. Posouvám svůj blok pod plamen kahanu a začínám psát o svém normálním dnu. Nevím, jestli tu můžu nějaký den popsat jako normální. Každý den totiž přináší něco nového a hlavně je každý den naprosto odlišný od života doma v ČR. Kdybych ale měl popsat svůj typický den tady v Essumbě, vypadal by asi takto:

Mesic mi sviti na cestu i ve dne

Budík mi zvoní v šest hodin, z kuchyně už slyším zvuky, jak Grace rozdělala oheň a připravuje snídani. Můj pokoj je úplně temný. Po  chvíli válení se po paměti vymotám z pod moskytiéry, otvírám dřevěné okno a vpouštím dovnitř první paprsky světla – venku už svítá (dnes ve stejný čas jako po celý rok, jsme skoro na rovníku). Po ranní meditaci usedám s Jacobem ke snídani – máme keňský čaj vařený s mlékem (dávám si necelou lžičku cukru, Jacob tři), mandazi (polosladké smažené pečivo stylu kobliha, ale bez náplně) a pár kousků papayi, co zbyly od večeře. Po sedmé hodině mířím do naší luxusní sprchy s výhledem po okolí. Grace mi tam mezitím nachystala lavor a dva kanystry s teplou a studenou vodou. Namíchat správnou teplotu, ošplouchnout, namydlit, vylít na sebe lavor a hotovo.

Venkovni vyuka s panem reditelem

Jacob mě doprovází do školy. Jdeme deset minut, cestou pozdravím asi 20 lidí, nejčastěji slovem „busie“ (dobré ráno v místním jazyce Luhya). Do školy přicházím na osmou, děti už se učí, mají totiž přicházet v sedm. Dávám si šálek jiného čaje, kterému říkají silný. Jeho síla spočívá v tom, že v něm není žádné mléko, ale zato tolik cukru, že více by se tam už nerozpustilo. Posilněný odcházím s Madam Joyce do čtvrté třídy žluté (čtvrťáci jsou jako jediná třída rozdělení na dvě půlky a je jich tak zhruba 40 ve třídě). Učím převádění dnů na hodiny. Vysvětlím, ukážu, pak děti chodí po jednom řešit příklady na tabuli. Jeden zapisuje násobení na tabuli a zbytek třídy s ním nahlas počítá. Nakonec jim dávám příklady na vypočítaní. Děti vytahují ušmudlané, velmi úsporně popsané sešity, ořezávají si tužky žiletkami, zhruba v pěticích si půjčují pravítko na oddělení příkladů a začínají pracovat. Pak postupně nosí sešity na kontrolu. S Madam Joyce kontrolujeme, odškrtáváme a dovysvětlujeme. Já těm, co jsou schopni komunikovat anglicky, Madam Joyce ostatním.

Telocvik (kdo je spocita?)

Dopoledne ještě beru pátou třídu na matematiku, probíráme pravoúhlý trojúhelník a dopočítávání úhlů. Nakonec dostávají samostatnou práci, sešity mi donesou, až budou hotoví, opravím je později. V jedenáct hodin přichází pauza na čaj (tentokrát rovnou extrémně oslazený, tak jak to tady mají rádi) a mandazi. Po pauze beru kompletní čtvrtou třídu na tělocvik. Svetry nechávají ve třídě a s radostným řevem běží ven. Cokoliv můžu předvést, tak probíhá dobře – protažení, skákání, dřepy, angličáky, vyplazování jazyka a další opičky. Pokusy o vysvětlení mrazíka jsem vzdal a tak přecházíme k jejich oblíbeným hrám. Většina se hraje v obrovském kruhu (80 dětí), běhá se, zpívá se, tančí se srandovní minitanečky. Zakončujeme oblíbenými závody v běhání mezi klukama a holkama.

Cestou ze skoly: Salome dela novy uces sve mamince

Ve 12:40 děti běží domů na oběd, my učitelé máme školní klasiku: ugali a zeleninu sukuma wiki (cosi jako špenátové listy). Ve dvě hodiny výuka pokračuje, vrhám se na opravování sešitů páťáků. Spoustě se dařilo, někomů méně, někdo očividně netuší nebo opsal výsledky od souseda. Odpoledne ještě pomáhám s opravováním písemek, navštěvuju hodiny jiných učitelů nebo taky nedělám nic. O půl páté odcházím domů, i když část dětí se ještě učí. Beru to „zkratkou,“ ktera je delsi, ale za to vede horsi cestou, a trošku se toulám po vesnici. Děti na mě pořvávají „muzungu“ (svahilsky běloch) nebo natrénované „how are you?“

"I want to see kompjuuutr"

Do půl sedmé je ještě celkem rozumné světlo, tak si čtu noviny, ale za cvhíli se seběhne hromada dětí, tak chvíli blbneme venku a pouštíme si na počítači dva díly seriálu Shaun the Sheep. Mezitím se Grace vrací z práce a rovnou se vydává koupit dřevo, rozsekává ho a rozdělává oheň. Děti běží domů a já se jdu podívat do kuchyně, co Grace a Mercy vaří. Dneska budeme mít rýži, ugali, zelí a sukuma wiki. Grace má úplně luxusní rýži, jen se vysype do vařící vody a vaří se, dokud se voda nevsákne do rýže a nevypaří. Při vaření je v kuchyni výborná atmosféra, je čas povídat si o dnešku , včerejšku. Grace na zemi sekerou rozsekává dřevo na menší kousky a místo rozčilování potichu konstatuje, že dřevo je mokré a špatně hoří. Na dvou ohništích se střídají hrnce s různým obsahem, až je všechno hotovo. Jacob sedí v pokoji, poslouchá radio, já se k němu přpojuji a čekáme, až bude prostřený stůl. Zhruba v osm hodin si všichni hezky česky popřejeme „dobrou chuť,“ jen Jacobovi to dělá problémy a místo toho řekne „dobrou chču.“ Svou porci dostává i kočka Jerry se svymi kotaty, je to jejich jedine jidlo, ktere za den dostavaji, zbytek si musi ulovit.

Prace na notebooku pod svetlem kahanu

Po večeři sedím nad petrolejovým kahanem v jídelno-obýváku a kapky deště buší na střechu z železných plechů. Ve stejné místnosti Mercy píše úkoly a Jacob posloucá radio. Enok už spí ve svém malém výklenku a Grace v kuchyni umývá nádobí. V deset hodin končím práci a mířím na kutě – vyzubit, rozsvítit petrolejku, roztáhnout moskytiéru, vlézt do spacáku, zhasnout petrolejku a hurá dobrou noc.

Prosba o pomoc

Zdravím do ČR a chtěl bych Vás všechny poprosit o radu. Potkal jsem tu spoustu sirotků, kteří by potřebovali pomoc, a zároveň lidi, kteří by jim rádi věnovali čas a péči a pomohli jim, ale jediné, co jim chybí, jsou peníze. Mluvil jsem s mnoha lidmi a rýsují se dvě možnosti, jak pomoci. Vžijte se do role dárce, který chce pomoci, ale chce, aby jeho peníze byly využity co nejlépe. Napište mi prosím, která z těchto možností se Vám zdá jako efektivnější, reálnější, přínosnější a prostě lepší. Posílejte i jakékoliv další komentáře a otázky. Psát můžete zde do diskuse, mně na facebook nebo na mail frosenkranc@gmail.com.

Varianta 1

V sobotu jsem se ve vesnici sešel se skupinou dobrovolníků, kterou vede Jacob. Sami měli malý projekt, kdy se každou sobotu sirotci sešli v jednom z kostelů, kde dostali jídlo a byl pro ně připraven vzdělávací program. Také před šesti vytvořili dlouhodobý projekt podpory sirotků, kdy chtěli koupit krávy a stroj na mletí mouky a za vydělané peníze děti živit a posílat do školy. Projekt ale skončil, kdy sponzor – právnička z Nairobi – pomoc odřekl.

Když jsem skupině řekl, že lidé doma v ČR by měli zájem pomoci, byli opravdu rádi. Nevěděl jsem , kolik by lidé chtěli přispět, ale zeptal jsem se skupiny, jak by nejlépe dlouhodobě sirotkům pomohli, kdyby měli k dispozici 50 000 šilinků (10 000 Kč). Z diskuse vyplynul závěr, že nejlepší by bylo jednotlivým dětem koupit malou ovci či kozu. Dobrovolníci by sirotkům pomáhali a dohlíželi na ně, ale o zvířata by se děti staraly samy. Pak by jednou za čas mohly prodávat kůzlata a jehňata, u koz případně i mléko. Jednou za 4-6 měsíců by si tak mohly vydělat zhruba 2000 šilinků (400 Kč) na poplatky ve škole, pomůcky, oblečení či něco k jídlu.

Koza či ovce stojí na trhu 3000 šilinků (600 Kč), dožívá se zhruba tří let, rodí 1-2 potomky za 4 (ovce) až 6 (koza) měsíců. Jedno mládě se prodává za 2000 šilinků. Výhodou této varianty je, že by každý dárce v ČR mohl pomoci konkrétnímu sirotkovi, mohl by vidět jeho fotky i fotky koupeného zvířete. Zvířata také není potřeba krmit, živí se listím, kde se dá. Nevýhoda je, že to není pomoc dost velká a koncentrovaná, obzvláště ne na to, aby zaplatila školné studentům, kteří by rádi pokračovali na střední školu. Základní vzdělání je zdarma, ale dále se musí platit, což si sirotci nemohou dovolit a po základní škole jejich naděje končí.

Varianta 2

Hned v něděli jsem se zástupcem ředitele vyrazil navštívit jeho skupinu, kterou tvoří převážvě veterináři, kteří se snaží vylepšovat kvalitu dobytka v oblasti. Hostitel skupiny mi ukázal svoji superkrávu. Stála i s dopravou 90 000 šilinků (18 000 Kč). Pochází z farmy, kde prodávají různá exotická plemena s různým výkonem. Tato superkráva denně dává 30 litrů kvalitního mléka, které se prodává kolem 100 šilinků za litr – denně tak nadojí zhruba 3000 šilinků hrubého zisku (600 Kč). Superkráva sežere trávy za 300 šilinků denně, i s údržbou chléva, návštěvami veterináře a doplňky stravy tak jsou denní náklady cca 500 šilinků denně. Když pro rezervu náklady zdvojnásobíme, denní čistý zisk bude 2000 šilinků (400 Kč), tedy tolik, co ovečka dá za čtyři měsíce. To znamená 60 000 šilinků (12 000 Kč) za měsíc. Něco by stálo postavení chléva (20 000), ale i tak by kráva za sebe zaplatila zhruba za dva měsíce. Navíc by bylo možné jednou za devět měsíců prodávat telata nebo si je nechat a chov rozšířit. Šestiměsíční supertele je možné prodat za 20 000 šilinků.

Výhody superkrávy jsou, že je velmi efektivní a prodej mléka i telat by vytvořil dostatek financí na zajištění základních potřeb velkého počtu sirotků a na hrazení školného středoškolákům. Také by bylo možné dále investovat a projekt rozšiřovat a v budoucnu i postavit samotnou budovu sirotčince. Sirotci nyní mají kde přespávat, zůstávají u prarodičů, přibuzných či jiných patronů. Tam mohou přespávat, ale tím to často končí. Velkou nevýhodou je, že  by bylo potřeba na začátek nashromáždit větší množství zdrojů od různých dárců.

Zaver

Verim ze mistni dobrovolnici dokazi vesnici opravdu pomoci. Jsou mezi nimi matky od rodin, ktere pracuji cele dny na pozemcich a samy toho mnoho nemaji, ale maji prehled o sirotcich ve vesnici a zalezi jim na nich. Hlavni postavou by byl nejspise Jacob, ktery je vysokoskolsky vzdelany, ma prehled, konfrontuje archaicke nazory ve vesnici a hlavne sam vyrustal v sirotcinci diky neci pomoci. Nyni chce sam delat to stejne pro dalsi. 

Tak a co ted? :) Tesim se na Vase nazory a komentare, nenechte me ve stychu.

Krávy a fotbal

Krava :)

Jak spolu souvisí krávy a fotbal? Nejspíš nijak, ale dneska o nich budu psát. Krávy jsou v Essumbě neoddělitelnou součástí života. Pasou se podél cesty, přivázané, kde se dá, bučí pod školními okny (a narušují mi tak výuku) a dávají mléko do každodenního čaje. Hlavně jsou ale důležitým zdrojem příjmu, tedy pokud rodina nějakou krávu má. „Mít krávu je někdy lepší než mít práci,“ tvrdí Jacob.

Posledni dobou nam v Essumbe dost prsi

Taková průměrná kráva tu prý nadojí 10 litrů denně a jeden litr se prodává za 20 keňských šilinků (4 Kč), takže za měsíc si můžete nadojit zhruba 5000 šilinků (1000 Kč). Pro nás je to jako nic, ale tady je cenová hladina mnohem nižší a na místní poměry je to slušná částka. Třeba Grace, Jacobova manžellka a živitelka rodiny, vydělá jako zdravotní sestra 2000 šilinků (400 Kč) měsíčně. Živí tak sebe, manžela, tři děti a Jacobovu maminku. Hlídač v naší škole si vydělá 1500 šilinků (300 Kč) měsíčně. „Kdyby měl krávu, přestal by pracovat a staral by se o ni,“ vysvětluje Jacob. Někdy se ale lidé vzdají i vyšších pozic, pokud jim dojení zajistí živobytí. „V Luandě žije člověk, který býval profesorem na univerzitě. Pak ale koupil zázračnou krávu, která dává až 40 litrů denně, a s učením přestal. Teď je doma, stará se o krávy a prodává výkonná telata. To ale jedině velmi daleko, aby mu v okolí nenarostla konkurence,“ zakončuje kraví povídání Jacob.

Nase Merry

Před několika dny nám umřelo tele Merry. Nebyl to vůbec veselý den. Merry byla jediná Jacobovic kráva, koupili ji jen pár dnů před tím, než jsem dorazil já. Byla nemocná, měla slabé klouby a nedokázala sama vstát. Ráno jí vždy Jacob pomohl vstát a vyvedl ji ven, kde se přes den pásla. Za deště nebo večer ji zase odvedl zpátky do kuchyně, tam přespávala spolu s kuřaty. Jedno odpoledne jsme ji ale našli ležet mrtvou na zápraží. Ještě ten den jí Jacob za domem vykopal hrob a pohřbil. Jeho maminka měla výhrady: „Nemůžeš pohřbít krávu před tím, než ji stáhneš z kůže. Potom už nikdy nebudeš mít žádnou jinou krávu.“ Tak praví tradiční moudrost, ale Jacob na ni nedal.

Hazard - takhle tu travi cas mladez, co nema co delat

Pro Jacoba to byla těžká chvilka, nejen kvůli Merry, ale kvůli celé rodině. Merry byla nadějí na zaplacení studia na střední škole pro jednu z jeho dcer. Mercy i Brenda v listopadu (školní rok začíná v lednu) složí zkoušky na konci osmé třídy a zakončí tak základní školu – Mercy školu v Essumbě a Brenda vzdálenější školu pro neslyšící. Když v testech uspějí, mohou pokračovat na střední školu. Ta už ale není zadarmo a jen zaplacení vstpního poplatku cca 20 000 šilinků (4000 Kč) je pro chudé rodiny nemožné. Pro mnoho dětí, ať už jsou jakkoliv bystré, tak končí vzdělání základní školou. Těžko pak v životě najdou uplatnění, poflakují se po vesnici, stávají se zločinci nebo plodí zástupy dětí, které těžko mohou uživit.

Do mice si nekdy kopnou i holky

Teď něco trošku veselejšího – fotbal. Fotbal je v Keni velká věc. S míčem si kopou snad všichni kluci a každý chlap je fanouškem některého z velkých týmů v britské Premier league. Tady v Essumbě ho kluci (a někdy i holky) hrají každý den ve skole o přestávkách. Jejich míč je malý, vyrobený ze zmačkaných papírů a igelitu a důkladně obvázaný provázkem. Hraje se na školním pozemku, branky tvoří dva dřevěné kůly na každé straně, všichni běhají bosky. Někteří umí s míčem divy, je vidět, že pravidelně trénují. Pořádají se i meziškolní turnaje, ale to pouze v prvním trimestru, od ledna do března. 

S peknym micem, ktery skola dostala od predchozich dobrovolniku

Učitelé fotbal ve škole podporují, každý z nich je sám velkým fanouškem jednoho ze slavných týmů. Nejčastěji v Keni narazíte na fanoušky Manchesteru United, Chelsea a Arsenalu, ale občas se objeví i jiné týmy, kterým se zrovna daří. V některých domech nechybí plakáty velkých hvězd a když hraje něčí oblíbený tým, je potřeba zápas sledovat, ať už v televizi (ti bohatší) nebo v radiu. Jména našich slavných hráčů jsou také často to jediné, co tu lidé vědí o České republice. Petr Čech nikdy nezklame a Arsenalisté znají i Tomáše Rosického.

Mimo tema:s detickama, co chodi kazdy den na navstevu (zleva Marry, Rhoda, Enok, Filo, Resi, Penina, Vivi, Penina)

V Essumbě převládají fanoušci Chelsea, Jacob je jedním z nich. Menšinu tvoří fanoušci Manchesteru a Arsenalu a rivalita je tu cítit. „Když sousedovi Arsenal prohraje, hned ráno ho jdu navštívit, abych se ho zeptal, jak se má. Dva dny pak se mnou nepromluví ani slovo,“ popisuje přátelské pošťuchování Jacob. „Zato když prohraje moje Chelsea, tak se můžu spolehnout, že brzy ráno u mých dveří bude stát soused, aby mi zkazil den,“ dodává. Jacob je většinou velmi upovídaný, u večeře nikdy nebylo ticho, s výjimkou jednoho večera. To Jacob při jídle posloucahal v radiu zápas Chelsea s nějakým týmem, který ani neznal. Jeho oblíbenci si nechali vyloučit dva hráče a prohráli 0:1. Byl to dost zvláštní večer, většinou Jacob vtipkuje a povídá, tentokrát s ním ale nebyla řeč. „Kdyby měli aspoň deset hráčů, tak by vyhráli,“ bylo jediné, co z něj vypadlo.

Sirotci z Essumby

Deti v Essumbe, 2 maji oba rodice, zbytek jednoho nebo zadneho

Po Essumbě se toulá mnoho sirotků. Nechodí do školy, protože nemají na poplatky. Sociální systém neexistuje a tak přespávají u prarodičů nebo kde se dá. Jedí ovoce, mravence, co kde najdou a co jim kdo dá. „Když jsem byl malý, tak mi jako sirotkovi občas někde dali trochu ugali. Kousek mi vrazili do rukou, ale ugali bylo ještě velmi horké, tak jsem ho upustil na zem. Sebral jsem ho plné špíny a utíkal pryč,“ říká Jacob, můj hostitel v Keni. 

Deti s nasbiranym ovocem guave (kolik je sirotku, nevim)

Jacob drsné období života přežil, má dům, ženu a tři děti. Tři děti je na keňské poměry velmi málo, výjimkou nejsou rodiny s více jak deseti dětmi. Když pak rodiče zemřou, zanechají po sobě spoustu hladových krků. Nejčastějším zabijákem rodičů je AIDS. Nakažení bývají oba rodiče, děti pak jenom čekají, kdy přijde nevyhnutelné. Příčiny úmrtí bývají ale různé, zvláštní je třeba Jacobův případ. Jeho otec vlastnil v Essumbě několik pozemků. „Jeho bratři mu ale záviděli a chtěli pozemky pro sebe,“ říká Jacob. „Prostě jednoho dne přišli a zabili ho. Nám řekli, ať odsud zmizíme, jestli nechceme dopadnout stejně.“ Jacobova matka i sourozenci se rozutekli a Jacob se v šesti letech začal toulat po vesnici. Jídlo vybíral z odpadků a zvykl si spát venku. „Přespával jsem v kopcích. Zjistil jsem, že kameny jsou za den hezky vyhřáté, tak jsem spal na nich a ani mi nebyla moc zima“ dodává Jacob.

Pani z obchodu u cesty se svymi dvema detmi a sirotky

Velke brisko neznamena plne brisko

Obrat nastal, když si ho všimla jedna žena a odvedla ho do vzdáleného sirotčince. Ten provozoval chirurg John Green z Británie, Jacobův zachránce. Jacob už v té době měl rozežrané nohy od červů. V sirotčinci ho posupně vyléčili. „Také jsem nebyl zvyklý spát vevnitř, proto jsem jim utekl. Našli mě,  přivedli zpátky a několik dnů mě hlídali, než jsem si zvykl,“ vypravuje Jacob. Jacob měl štěstí, začal chodit do školy a s podporou Johna se mu podařilo vystudovat i střední a vysokou školu. Poté sám pracoval se sirotky. Učil je mimojiné zpívat a největším úspěchem bylo, když se se svým sborem vypravil na turné po Spojených státech. Tam se jim podařilo získat další finance na podporu sirotčince.

Zastupce reditele Benjamin se svou zenou a sedmi detmi

Po nějakém čase se Jacob vrátil do Essumby, svého rodiště. Stařešina vesnice mu ukázal pozemek, kde byl pohřben jeho otec, a tady Jacob postavil dům, ve kterém já právě teď sedím a píšu tyto řádky. Jacob nemá práci, ale je stále zapálený pro pomoc sirotkům, protože ví, jaký jejich život je. Jedním z Jacobových svěřenců je Andrew, který je vždycky vítán u stolu a kterého Jacob podporuje ve studiu. Jeho otec zemřel a matka Andrewa i jeho bratra opustila. Ale Andrew má štěstí, jeho matka jim aspoň nechala postavit dům předtím, než odešla, aby aspoň měli kde bylet. Také mu hradí část poplatků za studia. Andrew je teď ve čtvrťáku na střední, je to jediný čtvrťák v Essumbě. Žije se svým mladším bratrem, o kterého se stará. „Ráno nemáme ani čaj, prostě jdeme do školy,“ svěřuje se Andrew. „Ve škole dostaneme oběd, to je často naše jediné jídlo dne. Večer někdy máme trošku mouky, ze které uděláme ugali. To sníme a už se těšíme na další den do školy na oběd,“ pokračuje Andrew. „Nejhorší je pro nás víkend, kdy se nejde do školy, to jsou velmi hladové dny,“ dodává. Andrew ale pracuje tvrdě a má pozitivní přístup k životu: „Když chce člověk něčeho dosáhnout, nesmí se vzdát a musí vytrvat, i kdyby po cestě několikrát neuspěl.“

Past na mravence. Jdou za svetlem a spadnou do diry

Když jsem se ve škole ptal, kolik tu studuje sirotků, zástupce ředitele Benjamin slíbil, že mi zítra dá seznam. Další den mi donesl dlouhý seznam 101 sirotků ze 754 studentů. Statistická metoda to nebyla úplně spolehlivá, všichni třídní učitelé se prostě zeptali dětí, kolik mají rodičů, a zapsali si jména sirotků. Přesné číslo úplných sirotků ve škole nevím, ze 101 jich je zhruba 15. Za sirotka tu ale považují i dítě s jedním rodičem, protože i tak jsou šance na slušný život a vzdělání mizivé. Cesto po vesnici na mě zamávala jedna paní a vyprávěla mi, že manžel zemřel a zanechal ji se sedmi dětmi. Ty ani nemůže poslat do školy, protože na to nemá peníze. Základní vzdělání je sice zdarma, ale žák potřebuje uniformu, pomůcky a peníze na různé výjimečné události.

Sbiraji se do hrnecku a daji se koupit i na trhu

Zástupce Benjamin mě ale trošku zklamal, když si myslel, že ve vesnici nejsou další sirotci kromě těch, co chodí do školy. Školáci tu ale tvoří jen šťastnější menšinu sirotků, ať už částečných nebo úplných. Ti méně šťastní tráví čas touláním se po vesnici a hledáním jídla. Většina z nich jsou kluci, protože holky mají snadný způsob, jak se o sebe postarat – najít si muže. Najdou si partnera velmi brzy a třeba v patnácti letech začnou rodit děti. Koloběh sirotků tak stále pokračuje a nebude snadné ho jen tak zastavit. Je třeba bojovat na několika frontách. Jednak je potřeba zastavit šíření viru HIV. Ve škole se prý o AIDS učí, ale zatím jsem nedostal žádnou konkrétní odpověď, budu pátrat dál. Také by se hodilo podpořit lepší plánování rodičovství, ale minimálně na vesnici to není snadné, protože tady platí pravidlo: čím má člověk více dětí, tím je bohatší. Zároveň ale potřebují pomoc současní sirotci, aby aspoň měli co jíst a mohli chodit do školy.

Je to fakt lahudka...

...at uz smazeni, vareni nebo zivi (Zdravim trebicske Delfiny)

Jacob se skupinou místních dobrovolníků vytvořil před šesti lety projekt, jehož cílem bylo zajištění soběstačnosti skupiny, která by mohla sirotky ubytovat, živit a posílat do školy. Plánem bylo zakoupit dvě krávy a stroj na mletí kukřice. Prostředky z prodeje mléka a mletí mouky by pak byly využity pro sirotky. Plán ale selhal, když sponzor odmítl slíbenou pomoc. Od té doby se nic nedělo. Beru to jako výzvu pokusit se udělat aspoň něco málo na místě, kde naše málo může pro někoho znamenat hodně. Při takových projektech je pro mě zásadní udržitelnost, tedy aby projekt mohl pokračovat jen díky místním prostředkům a místním lidem. A přesně to tady je: lidé s dlouhodobým plánem a motivací.

Voda, voda, voda

V Essumbě se vodou šetří. Vodu zde totiž nedostanete otočením kohoutku. Žádné kohoutky, potrubí, vodovody ani kanalizace tu nejsou. Voda se skladuje doma ve velkých barelech. Když prší, barel se jen vystaví ven pod střechu a nachytá se dešťová voda. Když neprší, tak se musí k prameni. Tedy ženy musí k prameni, tohle není práce pro chlapy.

Nedelni velke pradlo

Z Jacobova doma se může jít pro vodu ke dvěma pramenům vzdáleným pět až deset minut. „Když neprší, chodím pro vodu každý den,“ říká Grace, moje paní domácí.  Když jde Grace pro vodu, bere si dva kanystry, dvacetilitrový a pětilitrový. Po naplnění kanystrů u pramene si z kusu látky smotá kolečeko, dá si ho na hlavu a na něj naloží větší kanystr. Ten už pak nemusí vůbec držet, do ruky vezme menší a může vyrazit zpátky. S dvaceti kilogramy na hlavě a pěti v ruce, Grace elegantně kráčí do kopce směr domov. Aby člověk dostal představu, stačí si uvědomit, že třeba balík šesti minerálek váží devět kilo. „Kde jsem bydlela dřív, mohla jsem jít pro vodu i desetkrát, ale tady je voda daleko, jdu třikrát a už jsem velmi unavená,“ dodává Grace.

Nas sprchovy kout

Věděl jsem, že chození pro vodu bývá v Africe typicky ženská práce. Když můj druhý den v Essumbě Grace vyrážela pro vodu, nabídl jsem jí pomoc. Zdálo se, že nechce, abych šel, že se prý blíží déšť. Málem jsem se  nechal ukecat, ale nakonec jsem dostal dva svoje kanystry a vyrazili jsme. Lidé, co nás po cestě viděli, se smáli, děti se k nám vesele připojovaly. Na vesnici se drby šíří rychle, hned další den mi ve škole říkali, že teď budou ženy po svých mužích chtít, aby taky chodili pro vodu, když pro ni může jít i muzungu (to je slovo, které na vás pokřikují hlavně děti, znamená to svahilsky běloch). Tomu ale moc nevěřím, rozdělení mužských a ženských rolí je součástí místní kultury a jen tak se nezmění.

Enok s nasi sousedkou nesou vodu

Kromě žen chodí pro vodu i děti. Když jsem šel s Grace pro vodu další den, u pramene jich zrovna několik bylo. Něco říkali Grace svahilsky, nerozuměl jsem. Později mi řekla, že se jí smály, že je líná, že s ní musím jít pro vodu i já. Vybavila se mi scéna z filmu Nidke v Africe, kdy běloška šla pro vodu se svým černošským sluhou a ten jí s barely pomohl. Ostatní ženy u studny se jim oběma pak dlouho smály. Tady je prostě nemyslitelné, aby pro vodu šel muž. Vychází to z místní tradice, kdy muž pracuje a živí rodinu, zatímco žena se stará o domácnost. Systém ale přetrvává, i pokud pracuje i žena. „U nás v rodině chodím pro vodu jenom já. Kdyby mi chtěl manžel pomoc, odmítla bych,“ říká Dory, učitelka v Essumbě. Rodina, kde žiju, je hodně specifická, Grace totiž pracuje a Jacob je nezaměstnaný. Zároveň se ale snaží aspoň částečně odbourávat zažité stereotypy a v domácnosti pomáhá. „Když žena nemá čas dojít pro vodu, dá mi 60 šilinků, abych přes den najmul jinou ženu, aby vodu přinesla,“ říká Jacob. „Já ale vodu donesu sám, Grace se pak diví, kde se vzala voda, když peníze stále mám,“ dodává Jacob. Lidé si o něm myslí, že s ním není něco v pořádku, ale jemu to nevadí.

Enok u pramene

Neděle bývá jediný volný den a tak se chodí prát prádlo. Je to jedna z dalších ženských prací. Ženy se schází u pramene se svými lavory, pytli špinavého prádla a mýdly. Při první příležitosti jsem vyrazil prát taky. Slunce pálí silně už od rána, není to žádná slast. Já jsem toho naštěstí se svým úsporným režimem moc nezašpinil a asi za půl hodiny jsem měl hotovo. Ženy, které perou za celou rodinu za celý týden, zůstaly u pramene ještě mnohem déle. 

Prani pradla je spolecenska udalost

A jak je to tady s pitnou vodou? Místní často pijí vodu, tak jak je, voda z pramene se tváří jako čistá, dešťová voda také. Většina vody se stejně převaří, ať už k jídlu nebo na čaj. Do každé domácnosti v Essumbě před pár lety přišla jakási dobročinná organizace a nainstalovala tu čistič vody. Tím voda proteče a měly by se odstranit mechanické nečistoty. Takovou vodu piju u Jacoba, v jeho rodině se čistič používá. Není tomu tak ale všude.“Tu vodu jsem pila celý svůj život a přežila jsem,“ říká Jacobova šestadevadesátiletá maminka. To nám přišlo celkem vhod, protože jsme si její čistič mohli vzít, když se ten náš rozbil.

Stanek na krizovatce

S vodou musím zmínit i hygienu. U Jacoba se všichni myjí každý den večer, pod rouškou tmy na své zahradě. Já se „sprchuju“ ráno, vždy si vlezu do luxusního venkovního sprchového koutu s rozhledem po okolí, ze dvou kanystrů si do lavoru namíchám tak akorát teplou vodu a ošplouchnu se. V něčem je to lepší než ve městě, kde občas přestane téct voda. Tady neteče voda vůbec, takže se počítá se vším, včetně ohřátí vody na ohni. No a jak to chodí na místních toaletách? Z venku vypadají podobně jakou naše kadiboudy, jen s tím rozdílem, že vevnitř není nic kromě díry v podlaze. Hledali byste tu marně i toaletní papír, hodí se mít vlastní zásoby. Děti si prý místo papíru vždy utrhnou listy jakési rostliny. Znají tu správnou, která nepíchá. Na záchodech je vždy ale hezky čisto. Taky se nemusíte bát, že byste tam byli sami, vždy tam s vámi bude některé z oblíbených zvířátek: pavouci, brouci všeho druhu, kobylky, případně i myška.

Na závěr vodního článku bych chtěl zdůraznit, že to jsou všechno moje zážitky převážně z Essumby, takže nelze dělat závěry typu: V Africe nikde neteče voda a ženy tak musí chodit k prameni. V jiných vesnicích to může být jinak, ve městech to je jinak, v ostatních státech to může být jinak. Ale na druhou stranu i tohle je Afrika :)