 |
| NP Pekelna brana |
Své krátké cestování po Keni začínám v deštném
pralese Kakamega, který navštěvuji ještě před odjezdem z Essumby. Přespávám v
ubytovně, kterou spravuje několik mladých lidí z Německa a Keni a která má
sloužit jako sirotčinec. Tedy hned jak se v Německu seženou peníze, zatím aspoň
hlavní dvojice adoptovala dvě děti jako svoje vlastní. Brzy ráno mě motorkář
odváží k pralesu a za chvíli mě už průvodkyně provádí jeho hlubinami. Je to
prales se vším všudy – jsou tu obrovské staré stromy, z nichž některé se zabíjejí
navzájem, lijány, květiny, divoké ovoce,
které při zmáčknutí exploduje, ptáci, pestrobarevní motýli i hadi a opičky vám
poskakují nad hlavami. Okolo pralesa byly vysázeny čajové plantáže, aby nebyl
dále ukrajován a aby místní měli nějakou práci.
Kericho je město čaje, v jeho okolí se táhnou
nekonečné čajové plantáže, kde pracují tisíce lidí. Ráno se procházím
plantážemi, sklizeň se zrovna nekoná, ale potkávám aspoň pár kluků, co přišli
zastřihovat keře. Ukazují mi, jak se čaj sklízí, vždy se utrhnou jen dva horní
lístky a stonek. Při sběru prý za jedno kilo dostanou sedm šilinků, cože je asi
1,5 Kč. Nevím, kolik čaje se udělá z kila lístků, ale ta cena mi nepřišla úplně
fér. V čajovém obchůdku ve měste kupuji čtvrt kila místního čaje za 15 Kč. Kdo
asi shrábne většinu sumy, co platíme za čaj doma? No místní to nebudou.
V Kerichu začíná moje smůla, ráno nasedám do
prázdného matatu a přes hodinu čekám, než se naplní a my konečně vyrazíme směr
Nakuru. Po cestě najednou auto zastaví, motor přestal fungovat, ale po 15
minutách vrtání se uvnitř je problém vyřešen. Přes couchsurfing jsem našel
kamaráda, který mě v Nakuru vyzvedl a ubytoval mě u sebe doma. Také sehnal auto
s řidičem a vyrazili jsme vzhůru ke kráteru Menengai. Kráter byl parádní, ale
fotky vám bohužel neukážu.
Procházka okolo kráteru se protáhla a domů se
vracíme až za tmy. Pět minut sedíme v autě před domem a domlouváme plány na
zítřejší výlet do národního parku Nakuru. V tom ale někdo otevře jedny dveře,
svítí baterkou dovnitř, říká něco o polici
a prý má v ruce i zbraň. V zápětí se otevřou i ostatní dveře a než se nadějeme,
šest místních borců naskáče dovnitř, sednou na nás, tlačí nám hlavy dolů,
prohledávají nám kapsy a berou, co najdou.
 |
| Stale Pekelna brana |
 |
| Plamenaci u jezera Naivasha |
Nevím jak, ale podařilo se mi rychle a tajně
pod sedadlo strčit mobil a jednu peněženku, které jsem zrovna držel v ruce.
Jeden borec sedá za volant a všechny nás odváží neznámo kam. Přemýšlím nad
nejhoršími variantami, které by se mohly stát, ale věci stejně nebyly v mojí
režii, takže veškeré přemýšlení bylo zbytečné. Na otázky zezadu „Kde je tvůj
batoh,“ jsem nereagoval a doufal jsem, že ho pod mými nohami nenajdou. Auto se
naštěstí po pár minutách zastavilo a zloději vyskákali ven. Ten, co seděl na
mě, si všiml mého batohu, sebral ho a ještě mi pro jistotu serval hodinky z
ruky. Vzmůžu se jen na „Můj pas, prosím,“ a k mému překvpapení mi zlodějíček
podává můj pas, který našel v batohu. Moji dva kolegové jsou v pořádku, přišli
o mobily a peněženky, já zjišťuji, že krvácím z hlavy, místní přihlížející mi
nabízí kapesník.
 |
| Klucik z Pekelne brany |
 |
| Pekelne opice |
Vyrážíme na polici, kde nahlašuji ztrátu
foťáku, hodinek, sim karty, 200 dolarů, kreditní karty, batohu a pár drobností.
Policisty pohled na krev moc nevzrušuje, jen vše zapisují a my vyrážíme domů.
Můj hostitel volá svému bratrovi, který za chvíli přichází s oštěpem, mačetou a
obuškem a zůstává s námi přes noc, aby nás chránil. Ráno se vracíme na policii,
abych dostal ptvrzení o ukradení věcí. Prý můžu očekávat žádost o úplatek, tak
to tady na polici chodí, ale nakonec stačí přinést čtyři papíry, z nichž na
jeden mi potvvrzení vytisknou a zbytek si nechají. Asi půl dne se cítím fakt
děsně, na ulici (stejně jako jinde v Keni) vidím hladové děti v roztrhaném
oblečení a mladé kluky bez práce, co čichají lepidlo, ale tentokrát si jich
nevšímám a lituji sebe. Naštěstí mi to nevydrží tak dlouho a zbytek času i
peněz chci dobře využít a poznat více z Keni. V Nakuru už zůstat nechci, peníze
na návštěvu národního parku jsou pryč a bez kreditní karty už další nevyberu.
Můj hostitel ale volá kamarádce v městečku Naivasha, která rovněž hostí lidi
přes couhsurfing a kde můžu chvíli pobýt. A tak vyrážím do Naivashy.
 |
| Privoz v Mombase (most tu jeste nepostavili) |
 |
| Plamenaci c.2 |
Na nádraží mě vyzvedává Ruth, jediná
motorkářka mezi 3000 motorkáři v okolí. Bydlím ve velkém domě s její uměleckou
rodinou a Chenem z Číny, který je tu na dlouhodobější návštěvě. Ruth mi půjčuje
batoh i foťák a já ráno vyrážím do národního parku Hell's Gate (Pekelná brána).
Je to jediný park v Keni, kde je možné se volně pohybovat a tak si půjčuji kolo
a projíždím park na kole. Závodím s antilopami, pozoruji zebry, žirafy i
prasata s ocásky jako anténami. Většina se ale lidí bojí, nedá se k nim
přiblížit moc blízko, hned utíkají. Pekelná brána nabízí dramatické scenérie,
natáčel se tu i jeden z filmů Tomb Raider. Pěšky se procházím spodním kaňonem, který
voda vymlela do nejrůznějších tvarů. Průvodce odmítám a když po hodině nevím
kudy dál, seshora na mě mávají dva malí klucí a řvou „pojď, pojď,“. A tak jdu,
kluci mě zavedou na útes s krásným výhledem a úzkými cestičkami mě odvedou
zpátky k mému kolu. Sdílím s nimi aspoň svůj oběd a vyrážím na kole k bráně ven
z parku. Od brány jedu stopem a pak pokračuji na motorce jezeru Naivasha,
pozorovat velké růžové hejno krásných plameňáků.
 |
| Godwin, nas druhy mombasky hostitel, s opickou a detmi od sousedu |
 |
| Pribytky mistnich na Diani beah |
V Naivashe bylo dobře, ale vyrážím na dlouhou
cestu, nejprve do Nairobi a pak osm hodin autobusem až na pobřeží, do Mombasy.
V Mombase tuk-tukem, přívozem a nakonec matatu k mešitě a tam už mě čeká Brian,
můj další host přes couchsurfing. Bydlí kousek od pobřeží, na tzv. Diani beach.
Je tu spousta kokosů, manga i ananasů a hlavně je tu vedro ve dne v noci.
Člověk se probudí spocený a zůstane tak po celý den kromě doby strávené v moři
či ve sprše. Pláže vypadají jako v katalogu nejlepších cestovních kanceláří,
bílý písek je jako z ráje. Šťavnaté mango či kokos za čtyři koruny, sklenice
čerstvé ovocné šťávy za šest. Kromě mě Brian hostí ještě tři dvacetileté Němky,
které přijely do Afriky dobrovolničit dokonce na rok, dost je obdivuju.
Po závěrečné plážové dovolené jsem dorazil do
Nairobi, užít si svůj poslední keňský den. V Nairobi je ráno zima, jsem
zvědavý, jak přežiju doma. Ale tak s cukrovím se dá zvládnout všechno.
